V noci jsem snil, že jsem motýlem

Když byl mladší on a když jsem byl mladší já, znával jsem Allena Ginsberga, mladého básníka žijícího v Patersonu ve státě New Jersey, kde se - jako syn známého básníka - narodil a kde vyrostl. Byl fyzicky křehký a mentálně ho velice pobuřoval život, s jakým se kolem sebe setkával v těch prvních letech po první světové válce v New Yorku a okolí. Byl vždycky právě "na odchodu" a zdálo se, že je mu jedno, kam odejde; znepokojoval mě a nikdy mě nenapadlo, že jednou hodlá být dospělý a napsat knihu básní. Jeho schopnost přežít, cestovat a nezanechat psaní mě přivádí v úžas. A to, že pokračoval v rozvíjení a zdokonalování svého umění, mě neudivuje o nic méně.

Teď se objevuje po patnácti či dvaceti letech se vzrušující básní. Podle všeho prošel doslova peklem. Cestou potkal muže jménem Carl Solomon, s nímž sdílel v drápech a výkalech tohoto života něco, co se dá popsat jen slovy, kterých k tomu použil on. Je to kvílení nad porážkou. Žádná porážka to však vlastně není, poněvadž ji zažil jako nějakou běžnou, nějakou banální zkušenost. V tomto životě je poražen každý, ale muž, jestliže to je muž, poražen není.

Je to básník, Allen Ginsberg, který na vlastní kůži prodělal hrůzné zkušenosti, věrně popsané na těchto stránkách. Není ani takový div, že to přežil, jako spíš to, že v oněch nejhlubších propastech našel přítele, jehož je s to milovat láskou, kterou v těchto básních oslavuje, aniž chce něco skrývat. Ať řeknete cokoli, dokazuje nám, že navzdory sebevíc ponižujícím zkušenostem, které život dokáže člověku poskytnout, duch lásky přežívá, aby povznesl naše životy, jestliže máme důvtip a odvahu a víru - a umění! vytrvat.

Je to víra v básnické umění, která šla ruku v ruce s tímto mužem na jeho Golgatu z této márnice, ve všech ohledech připomínající márnici židů v minulé válce. Tohle je však v naší vlastní zemi, v našich vlastních roztomilých končinách. Jsme slepí a žijeme své slepé životy v slepotě. Básnící jsou prokletí, ale slepí nejsou, vidí očima andělskýma. tento básník vidí pronikavě a všude kolem sebe hrůzy, na nichž se podílí ve velmi intimních detailech své básně. Nevyhýbá se ničemu, zakouší naopak tyto hrůzy do krajnosti. Má je v sobě. Reklamuje je pro sebe a - jak mu věříme - vysmívá se jim a má ještě čas a drzost milovat přítele, kterého si zvolil, a zaznamenat tuto lásku v dobře udělané básni.

Račte si podkasat sukně, mé dámy, teď jdeme peklem.