V noci jsem snil, že jsem motýlem

Cestující položil botku na stupátko vagónu, když jej kdosi chytil za rameno. Otočil se a na perónu stál postarší muž.

"Pane, jedete prosírn na Prahu?" optal se.

"Do Prahy," řekl cestující.

"Tak tedy, prosím vás, vezměte s sebou moji dcerku Vendulku. Na nádraží v Praze bude na ni čekat zřízenec," pravil ten otec a dal do ruky cestujícího dlaň asi šestnáctileté dívenky.

A výpravčí pískal a konduktérka pomohla dívce na otevřený platón vagónu a pak dlaní dávala znamení, že vlak je připraven k odjezdu. A výpravčí zvedl výpravku.

Otec běžel podle vagónu a připomínal: "Vendulko, držíme ti palce! A jak to bude, hned pošli telegram, slyšíš?"

"Tatínku, slyším," volala dívenka, "hned pošlu telegram!"

A když vlak minul odjezdové návěstidlo, cestující otevřel dveře a průvanem odvedl dívenku na chodbu. Držel ji pořád za ruku a byl bezradný.

Z kupátka zazníval hovor: "Fakt, to ještě za svobodna mi šla koupit košile, ale nekoupila, protože nevěděla číslo. Ve dveřích si najednou vzpomněla a přes celej krám volá, 'Když ho škrtím, tak mám ruku vždycky takhle!' a prodavač vzal centimetr a změřil obvod těch rukou a povídá 'Číslo čtyřicet!' A ta košilka, jak se račte přesvědčit, ta košile mi padne jak ulitá…"

Odsunuly se dveře a z kupátka vyběhl holohlavý cestující a křičel smíchem. "Zabít, to je málo!" křičel a pěstí bušil do dřevěné stěny vagónu. Když se vyřádil, vrátil se do kupátka, kde ten samý hlas pokračoval: "A já si zase povídám, když mi udělala radost na Mikuláše tou košilkou, překvapím ji na vánoce kloboučkem. A tak jdu do modes robes a povídám, 'Chtěl bych ten apartní klobouček, co máte za voknem!' A modes robes povídá, 'Jaké číslo, prosím?' A já jsem nevěděl, ale vzpomenul jsem si a povídám, 'Když jsme se jednou hádali, tak jsem svý snoubence dal lepáčka takhle shora a dodnes si pamatuju její hlavinku!' A modes robes nosila tak dlouho klobouky a tak dlouho mi je strkala pod dlaň, až povídám 'To je von!' A dal jsem ho pod stromeček a pasoval snoubence jak zadek na nočník."

A z kupátka vyběhl plešatý cestující, tiskl si kapesník k ústům a hekal, odstrčil dívenku a visel chvíli z okýnka jak ručník přes troubu, potom znovu zabubnoval pěstí na ostění vagónu a prohlásil, "Toho chlapa zabít, to je málo!" a otřel si oči a vrátil se do kupátka.

Cestující, který držel pořád dívenku za ruku, se rozhodl a vstoupil za plešatým.

"Pánové," řekla dívenka, když vešla, "já se jmenuju Vendulka Kříštová a jedu do Prahy!" a napřáhla ruce a hmatala před sebe a dotkla se kučeravé hlavy vtipálka, který se představil: "A já se jmenuju Krása Emil: `

"A já Václav Kohoutek," řekl plešatý cestující.

Muž, který dívenku přivedl, chtěl vyhodit aktovku na rechnu, ale zavadil o plešatou hlavu.

"Sakra, to nemůžete dát pozor!"

"Pardon."

"To někoho udeřil?" zvolala dívenka, "ale to je na to tata. Já nosívám dopisy do poštovní schránky a znám cestu jako svoje boty, ale ti zatracení pošťáci dali schránku o dva baráky blíž a já jsem narazila čelem na roh tý železný schránky a zranila jsem se. Ale hned jsem dvakrát ten kastlík přetáhla bílou holí!"

"Sedněte si tadyhle k oknu," radil plešatý a utíral si oči, "ať vidíte do krajiny."

Dívenka ohmatala sedadlo, pak okno. Když držela vodorovně dlaň, jako by zkoumala, zda prší, řekla spokojeně: "Pěkně tam svítí sluníčko."

A cestující ztichli.

"Tam na nádraží, to byl váš tatínek?" optal se cestující, který dívenku přivedl.

"Tatínek," přikývla dívka, "ale pánové, můj tatínek, to vám je numero! Toho mi musí každej závidět. Můj tatínek je sadař a jednou přejel dodávkou kulhavou sousedku Dymáčkovou a byl z toho soud. Tatínkovi nepřátelé se radovali, zaplav pánbu, starýho Kříštu dají do lapáku nebo bude platit jak mourovatej. Ale k soudu přiběhla stará Dymáčková bez berlí, jak čiperka, líbala tatínkovi ruku a děkovala mu, že ji tak krásně přejel, že ted'ka nekulhá. Jen škoda, řekla, že ji tatínek nepřejel před třiceti lety, že by se byla určitě vdala."

"Pěknej tatínek," pochválil kučeravý.

"Že?" smála se Vendulka a nastavila dlaň, ale vlak vjel do zatáčky a přehodil slunce z okýnka kupátka do okénka na chodbičce.

"Sluníčko zašlo," řekla.

Cestující se na sebe podívali a pokývali hlavami.

"Ale jakej je váš tatínek?" optala se a položila ruku na koleno kučeravého vtipálka.

"Můj otec je v důchodu už patnáct let, protože má největší srdce v Evropě," řekl kučeravý, "srdce veliký jak kbelík a posunutý doprostředka hrudi…"

"Jen aby…," zapochyboval plešatý.

"To je tedy nádhera!" zvolala Vendulka.

"Ano. A tak tatínek má smlouvu s fakultou, že po smrti to srdce připadne univerzitě," pokračoval kučeravý, "to chtěli to tatínkovo srdce koupit cizinci, ale tatínek je vlastenec, tak řekl, že ne. To podle smlouvy se tatínek nesmí chodit ani koupat, ani nesmí lítat ajroplánem, ani rychlíkem…"

"Já vím!" křičela dívenka, "to aby se to slavný srdce nerozbilo nebo neztratilo, že jo!" volala a nahmatala ruku kučeravého vypravěče a tiskla ji, "takovej tatínek jako váš, takovej se ve světě neztratí, tak jako můj!"

"Ano," řekl cestující a jako by zkrásněl, "to někdy chodívám s tatínkem na fakultu a tam tatínka vysvlečou donaha a pan profesor tatínka počárá modrejma a červenejma tužkama…"

"Ano, ano!" radovala se Vendulka, "protože ty červený tužky jsou tepny a ty modrý tužky jsou žíly, že jo!"

"Ano," řekl kučeravý a ukryl dívčinu ruku ve svých dlaních a pokračoval, "a pak tatínka odvezou do sálu a naklánějí se nad ním študenti a profesor hůlkou ukazuje po tatínkovi jak po mapě řek a vykládá a poučuje a potom ten profesor zapne srdce jednoho študenta na megafon…, ale to nic není, to jako když bijete na bubínek nebo služba kráčí v holinkách kasárenskou chodbou, ale když zapnou potom do megafonu srdce mýho tatínka…"

"Tak to je, jako když se vzdaluje bouřka!" vykřikla dívenka, "jako když se řítí skála! Jak když se sypou brambory do sklepa, jako když hraje Emil Gilels, že jo!"

"Přesně tak," udivil se kučeravý a prstem si objel límeček.

"Ach lidi zlatý," radovala se Vendulka, "já jsem tak ráda, že jsem tady s vámi. Že ještě někdo jiný má slavnýho tatínka."

A vlak jel podle asfaltky a cestující se dívali z okna a tam při silnici viděli poutač pozornosti s velikým modrým srdcem, ze kterého tekly dva prameny, pod kterými bylo napsáno: Na srdce jsou Poděbrady.

Vzduch v kupátku sršel tajemstvím.

"Pan profesor Vondráček se už nemůže dočkat," řekl kučeravý, "až se bude skalpelem drát pro to zvláštní srdce."

"Bodejť by né!" smála se dívenka, "tak vida, zas jedno český srdce bude slavný!"

"Kam se ale kdo hrabe na vašeho tatínka," řekl plešatý a stáhl z rechny svoji aktovku.

"To máte pravdu, jenže můj tatínek, ten se musí vidět. Lidi zlatý, jak von vám pěkně tancuje!" spráskla rukama Vendulka, "o posvícení vytáčíme spolu rohy a celej sál nám dělá kolo. A tatínek si dává hrát sólo. Co se mu ale jednou nestalo! To jsem ještě byla maličká a tatínek si poručil: Červenobílý, protože si na tu melodii zpívá: Zelenobílý, poněvadž naši fotbalisti mají zelený dresy a zelenej prapor, to samý jako Slávie, jenomže v zeleným. A přišel četník a povídá, 'Červenobílý se hrát nebude!' a tatínek vytáhl stovku a podal ji kapelníkovi a povídá, 'A červenobílý se hrát bude!' a četník, 'Červenobílý se hrát nebude!' a tak se chvíli licitovali jak ve ferblu na třetím zupasu a tatínek to skončil, 'A červenobílý se hrát bude!' a bác! četníka do nosu. Abyste, zlatí pánové, věděli, ten četník byl před tou ránou vošklivej, protože měl nos strženej doprava. A to bylo krve! A tatínek pak tančil Červenobílý a zpíval si k tomu, 'Zelenobílý, to já, to já mám rád,' a sousedi se těšili, ten starej Kříšta si tentokrát nadělal do holínek! Jenže za čtyři měsíce, když byl soud, dostavil se k němu krásnej četník a prohlásil, že si tu ránu do nosu přál, dokonce objednal, a děkoval tatínkovi za tu šupu, protože mu strhl nos doleva, a tak ten nos zůstal uprostředka obličeje a do toho četníka se zamilovala bohatá dcerka ze statku a byla z toho veselka. Tatínek ještě teďka dostává od toho četníka o posvícení ošatku koláčů a v zimě zabíjačku místo děkovnýho dopisu!" volala Vendulka plna nadšení.

"Kdo by to řekl?" dumal plešatý cestující, "rána do nosu, která založila rodinný štěstí." A oblíkal si kabát.

"A co dělá váš tatínek?" optala se Vendulka.

"Děvečko, už na světě není," řekl plešatý, "to byl tak zlatej tatínek, že teprve teďka vidím, jak byl zlatej, teďka, když už na světě není… On pořád chodil na noční… To ráno vrzly vrátka, maminka nalila do škopku vřelou vodu, tatínek na dvorku uložil domáka…"

"Co to je, ten domák?" optala se.

"To byl velkej kus uhle, co si nosili horníci domů, měli našitou v kabátě takovou velikou kapsu… a potom tatínek vstoupil, vysvlíkl se, maminka postavila na štokrle hrnec kafe, tatínek se umyl, pak se posadil a jedl kus chleba a zapíjel to kafem a přitom se vyzouval a obouval do pěknejch střevíců, oblíkal… akorát to vždycky dělal tak, že dopil kafe a nasadil si čepici a šel hrát k Modrý hvězdě karty s kamarádama a já jsem mu v poledne přinesl oběd a tatínek se najedl a hrál dál. Ve čtyři hodiny přišel domů a lehl si na podlahu, aby si narovnal kostru, jak říkal. A když se prospal, šel zase na šichtu. Ale jednou maminka nalila vřelou vodu…"

Vlak zpomaloval a plešatý cestující podal Vendulce ruku, "Děvečko, přeju ti v životě hodně štěstí, ale já musím vystupovat," a vyšel na chodbičku.

Vlak zastavil.

Vendulka nahmatala mosazné očko v okenním rámu a spustila okénko a volala na perón venkovského nádraží, "Zlatej pane, dovypravujte mi to, zlatej pane!"

Plešatý cestující se postavil pod okénko a pokračoval, "Maminka nalila zase vřelou vodu, ale tatínek nepřišel. Když voda vychladla, tak se šla podívat, kdepak je otec? A do seknice padla tatínkova fajfka…"

Vlak se rozjížděl a plešatý cestující klusal podle vagónu a vykládal, "a maminka vzala tu fajfku a rozplakala se, vzala vlňák a běžela na šachtu… Tatínka zavalila skála… kamarádi nám to přišli říct… ale báli se… tak postavili fajfku ke dveřím a utekli… ale děvečko, víš, že jsem nikdy svoji maminku neviděl spát? Když jsem se probudil, už byla vzhůru…, a když jsem šel spát, ještě něco spravovala… viděl jsem ji spát… až potom…," volal plešatý cestující a zastavil se a oddychoval.

Vendulka volala, "Zlatej pane, vodpusťte mi to, že mám ještě tatínka na světě, vodpusťte, vodpusťte!"

Ale vlak vjel do zatáčky a přenesl slunce z okýnka na chodbičce do okna kupátka.

Po chvíli řekl cestující, který přivedl dívenku: "Můj tatínek byl koželuh a měl nemoc, který se tenkrát říkalo 'sněť starců'. To mu rok co rok uřízli kousek nohy, takže jezdil na vozejčku. Jeho zábava byla, že pěstoval růže, který se táhly podle zdi koželužny, a ty růže se jmenovaly maršalky a byly žlutý. A tatínek je měl spočítaný a stříhal je jen on sám a jedině do kostela nebo slečinkám. Ale když skrz naši zeď prorazili ulici, tak podkopali ty maršalky a tatínek z toho mohl umřít taky. Ale našel si jinačí zábavu. Jezdil do zatáčky smrti a tam řídil dopravu. Nejdřív rukama, potom praporkem. A od rána do večera, a i když pršelo. Musel jsem přidrátovat k vozejčku deštník. Tak osm let. Když zemřel, tak u hřbitova stála stovka náklaďáků a to místo v zatáčce smrti bylo zasypaný kytkama takhle vysoko!"

"Jak vysoko!" optala se Vendulka.

"Takhle," řekl cestující a zvedl dlaň dívenky a dodal: "Ale když zase v tý zatáčce byly havárie, tak tam dali dvě veliký zrcadla…"

"Ale božíčku, vy máte taky slavnýho tatínka!" zvolala, "tatínka, kterej se vám proměnil v zrcadla!"

A cestující se na sebe podívali, pak se koukali z okýnka a vlak vjížděl do městečka a na rohu ulic visela dvě kulatá zrcadla, jak obrovský cvikr, a ta zrcadla si přehazovala tu nepřehlednou zatáčku.

Vzduch v kupátku sršet tajemstvím.

"Váš tatínek tam na nádraží byl tak štíhlej…," odkašlal cestující, který dívenku přivedl.

"No jo," zvolala, "ale kdybyste ho viděli před rokem! Tlustej jak bandur! A zarostlý srdce a polámaný játra a žaludek a ledviny. Maminka říkávala, následky nezřízenýho života. A pan doktor předepsal dietu, ale tatínek byl slabej, protože rád papal. Tak jedna kořenářka mu poradila, že když nemá vůli, tak pomůže jedině, když něco hrozně urážlivýho řekne policii. A to štěstí! Tatínka sbalili, do protokolu nadiktoval ty urážky a ještě je podepsal. A dostal půl roku a tatínkovi nepřátelé se radovali, zaplať pámbů, ten pardál Kříštů už nás nebude provokovat. Jenže tatínek se za půl roku vrátil štíhlej jak student a hned u Věnce uspořádal tiskovou konferenci a všecky pohostil a řekl, 'Vy prispoláci, správnej kriminál je nade všecky lázně světa! Hele, a ještě jsem si přivezl dva tisíce korun! A zdravej jak rybička!' A tatínek vzal za knoflík kabátu a takhle dělal, jako by luftoval, a měchatý sousedi museli uznat, kam se kdo hrabe na starýho Kříštu…, ale pánové zlatí, jestli se neurazíte, já vás zvu a přijděte k nám na Hradčana, každej čtvrtek tam máme taneční zábavu, přijděte mi provětrat faldy! Ale ode dneška za dva měsíce, ano?"

"Zatancovat?" polekal se kučeravý.

"Zatancovat, poněvadž já jsem už dospělá! A pan doktor mi řekl, jak mi bude šestnáct, že mi udělá operaci. A ta operace bude tenhleten tejden! A potom uvidím i já ten krásnej svět. Budu vidět lidi a věci a krajinu a svoji práci. Jak asi budou krásný ty košíky, který pletu? Zlatí pánové, ten svět musí bejt krásnej!"

"Myslíte?" ušklíbl se muž, který dívku přivedl.

"No jejda! Musí bejt krásnej," vykřikla Vendulka, "protože tam v ústavě se mnou dělá jeden a jmenuje se Ludvík a ten, než se k nám dostal, byl tak nešťastně zamilovanej, že si škrábal pod víčka inkoustovou tužku tak dlouho, až doktor mu řekl, 'Hele, ještě jednou a už nikdy neuvidíš tenhle krásnej svět.' A Ludvík řekl, že s tímhle krásným světem už nic nechce mít. A naškrabal si tu inkoustovou tužku pod víčka zas. Teďka se mnou plete košíky, ale po světě se mu tak hrozně stejská, že vyje jako pes u boudy…, ach ten svět tedy musí bejt krásnej, tak krásnej jako to srdce vašeho tatínka, to srdce veliký jak kbelík. Tak krásnej musí bejt svět jako váš tatínek, kterej se vám proměnil ve dvě kulatý zrcadla v zatáčce smrti. Zlatí pánové, za dva měsíce uvidím, přijdete si se mnou na počest zatančit?"

Odhrnuly se dveře.

"Jízdenky, prosím," řekla mladá konduktérka a zívala nudou.