V noci jsem snil, že jsem motýlem

Není vášnivého čtenáře, kterého by Edgar Allan Poe neposkvrnil, přesto mezi němi není takového, který by s ním chtěl vyměnit byť jeden jediný den svého života.

Poe se stal již v závěru svého krátkého života synomymem pro génia, Prokletí básníci jej posmrtně přijali do svých řad a mezi ostatními není snad jednoho, který by neznal a nečetl alespoň Havrana či některou z povídek tohoto zakladatele beletrijního oboru hororu a detektivní literatury, jež nejenže vytvořil, ale i kompletně završil tak, že se již nikomu z jeho mnoha miliónů pokračovatelů nepodařilo vytvořit žádný nový typ zápletky a Poea, byť nevědomě, jen opakoval. V tváří tvář nejen dneška, ale i svého současného XIX. století ční jeho originalita, jež se nikdy nesklonila před vlastní chudobou, některou z tragédií, jež ho po celý život neúprosně srážely hned, jak se mu podařilo opět se narovnat po předešlém úderu, i pracovní vytíženosti, kdy chrlil svá geniální díla, v nichž stále objevoval dosud netušené a nevyslovené možnosti literárního vyjádření a nikdy se v nich neopakoval či dokonce kopíroval cizí námět.

Sice již na sklonku dohořívající plamene svíce svého krátkého působení se mu dostalo ovací od široké obce vášnivých čtenářů ďábelského Havrana, ale ani tato báseň ani nejhrůznější okamžiky jeho hororů nemohou vypovědět o skutečné tragédii jeho života, ba naopak se v kontrastu k nim zdají být jen chvílemi klidu a oddechu.

30. července 2004