V noci jsem snil, že jsem motýlem

Jsou lidé, kteří píší pro psaní samotné. A jsou lidé, kteří mají co říci.

Antoine de Saint-Exupéry nikdy netoužil po tom stát se spisovatelem, spíše malířem, architektem nebo námořním důstojníkem, protože činy kladl výše než slova. Ostatně si můžeš vzít kteroukoliv větu z jeho díla a nenajdeš v ní nic jiného než skutečné prožitky a myšlenky. - "Nic nemá smysl, jestliže jsem do toho nevložil své tělo a svého ducha." - Tato věta z jednoho Exupéryho dopisu své matce vystihuje samotnou podstatu jeho díla: Exupéry nepsal, ale žil a cokoliv se nám z jeho pera dochovalo, je jen pokus vyrovnat se sám se sebou a svým životem.

Ze strany literárních kritiků a jiných hnidopichů je mu sice často vytýkáno, že se nikdy nesnažil vytvořit nějaký standardizovaný literární útvar, snad s výjimkou Malého prince, ale zapomínají, že o tom to opravdu není. (Není snad horšího „uměleckého“ zážitku, než když se ti dostane do rukou dílko, právě takovéhoto teoretika, který unesen tendencí vše škatulkovat, zapomíná a asi ani není sto pochopit vlastní podstatu umění.) Exupéry patří k nejpřekládanějším a nejvydávanějším autorům na světě a žádná z jeho myšlenek neztratila nic ze svého lesku. (Jeho dílo si do své mateřštiny, údajně jako jediného autora, preložili i Tuaregové, nomádští kočovníci saharských pouštních písků.)

Kdo kdy četl jediné Exupéryho dílo, může těžko pochybovat o podstatě autorova lidství. Exupéry žil, létal, psal i zemřel pro svou pravdu. Nic nebylo jednoduššího než odejít na začátku druhé světové války do poklidu Spojených států a tam si psát nebo si jen vychutnávat ovace a slávu. Ale nebyl by to Exupéry, který jako jeden z mála přežil tragické mise letky 2/33 v květnu a červnu 1940, kdy společně se svými padlými kamarády bránil nejen svou vlast a její svobodu, ale svobodu lidstva vůbec. A smrt jeho kamarádů ho zavazovala a přes překročený věkový limit odjíždí v květnu 1943 do Alžíru a opět se hlásí do armády. Později dokonce musel ze své korsické základny opět do Alžíru odcestovat, to aby si od nejvyššího velitele spojeneckých vzdušných sil ve Středozemí vymohl povolení k pěti výzvědným letům. Na svého francouzského velitele pak naléhal tak dlouho, že mu povolil ještě další čtyři letecké mise.

Když se 31. července 1944 nevrátil do půl třetí odpoledne, bylo všem jasné, že se už nevrátí nikdy. Usuzovalo se, že ho sestřelil německý Focke Wulf někde nad mořem ci vrcholky Alp. Ale proč?! - Zavazovala, jak sám prohlásil, smrt jeho kamarádů, protože "umíráme jen z lásky k člověku" (Válečný pilot).

První své dílo, Kurýr na jih (Courierr Sud, 1928), psal po nocích v africké samotě na Cap Juby (Rio de Oro), kde byl od října 1927 ředitelem malého letiště ztraceného v Saharské poušti. Druhé, Noční let (Vol de nuit, 1931), napsal v Bueno Aires, kde jako ředitel společnosti Aeroposta Argentina řídil leteckou poštovní dopravu. Obě tato díla se svou stavbou blíží románové formě, zatímco dvě další knihy, jsou vlastně jen sestavením a shrnutím zážitku jednotlivě publikovaných již dříve v časopisecké formě. Zemi lidí (Terre des hommes) napsal během své rekonvalescence ve Spojených státech po těžkých zranění, která utrpěl v únoru 1938 pri havárii svého letadla v Guatemale na cestě z New Yorku do Patagonie a knize dal název až francouzský nakladatel. Válečného pilota (Pilote de guerre, 1942) napsal opět ve Spojených státech po své demobilizaci a námětem je jeho vlastní let nad Arrasem ale především hrdinství příslušníků letky 2/33.

Vůbec nejznámější Malý princ (Le Petit Prince, 1943) je zdánlivě napsán jako pohádková fikce, ale ve své hloubce je to zamyšlení se nad podstatou a smyslem lidského života, které varuje, abychom neskouzávali k tolik oblíbené jednoduchosti založené jen na egotismu a solipsismu a není v něm vyjádřen nikdo jiný než nejvěrnější obraz samotného autora. První náčrtek spadá již do tragických let 1939-40. (K Malému princi se chci ještě vrátit v samostatném eseji, protože jeho poselství je ze všech Exupéry knih nejviditelnější.)

Nedokončené Citadely (Citadelle, posmrtně 1948) si autor vážil ze všech knih nejvíce a dle jeho slov, jsou vedle ní všechny ostatní knihy pouhým cvičením.

Je, bylo a bude mnoho skvělých autoru, kteří mají co říci, ale na první příčce bude vždy stát Antoine de Saint-Exupéry a i kdyby ne pro nespornou kvalitu a poselství svého literárního odkazu, tak pro pravdu, kterou hlásal a pro kterou neváhal i zemřít.