V noci jsem snil, že jsem motýlem

Odpusťte, děti, že jsem věnoval tuto knihu dospělému! Mám závažnou omluvu: ten dospělý je můj nejlepší přítel. Mám ještě jednu omluvu: ten dospělý dovede všechno pochopit, dokonce i knihy pro děti. A mám ještě třetí omluvu: ten dospělý bydlí ve Francii, trpí tam hladem a zimou. Velice potřebuje, aby ho někdo potěšil. Nestačí-li tyhle všechny omluvy, rád věnuji knihu dítěti, kterým kdysi ten dospělý byl. Všichni dospělí byli nejdříve dětmi. (Ale málokdo se na to pamatuje.) Opravuji své věnování:

Když mi bylo šest let, viděl jsem jednou nádherný obrázek v knize o pralese, která se jmenovala Příběhy ze života. Obrázek představoval hroznýše, jak polyká šelmu. Tohle je kopie kresby:

V knížce stálo: "Hroznýši svou kořist nežvýkají, polykají ji celou. Potom se nemohou ani hnout a celého půl roku spí a tráví."

Hodně jsem tehdy přemýšlel o dobrodružstvích v džungli a také mně se podařilo nakreslit pastelkou první kresbu.
Kresbu číslo 1. Vypadala takhle:

Ukázal jsem své veledílo dospělým a ptal jsem se jich, nahání-li jim má kresba strach.
Odpověděli mi:

Ale on to nebyl klobouk. Byl to hroznýš, jak zažívá slona. Nakreslil jsem tedy vnitřek hroznýše, aby to dospělí pochopili. Oni totiž potřebují vždycky nějaká vysvětlení.

Má kresba číslo 2 vypadala takhle:

Dospělí mi však poradili, abych toho kreslení otevřených a zavřených hroznýšů nechal a zajímal se raději o zeměpis, dějepis, počty a mluvnici. Tak se stalo, že jsem se v šesti letech vzdal skvělé malířské kariéry. Neúspěch mé kresby číslo 1 a kresby číslo 2 mě odradil. Dospělí sami nikdy nic nechápou a děti to hrozně unavuje, stále a stále jim něco vysvětlovat. Musel jsem si tedy vybrat jiné povolání a naučil jsem se řídit letadlo. Létal jsem tak trochu po celém světě.

A je pravda, že mi zeměpis hodně posloužil. Dovedl jsem na první pohled rozeznat Čínu od Arizony. Je to velice užitečné, když člověk v noci zabloudí.

A tak jsem se v životě setkal se spoustou vážných lidí. Žil jsem hodně s dospělými, poznal jsem je velice zblízka. Ale mé mínění o nich se valně nezměnilo.

Když jsem mezi nimi potkal někoho, kdo se mi zdál trochu bystrý, ověřil jsem si na něm svou zkušenost s kresbou číslo 1, kterou mám stále schovanou. Chtěl jsem vědět, je-li opravdu chápavý. Ale vždycky mi odpověděl: "To je klobouk." Nepovídal jsem mu už tedy ani o hroznýších, ani o pralesích, ani o hvězdách. Přizpůsobil jsem se mu. Mluvil jsem s ním o bridži, golfu, politice a o kravatách. A dospělý byl velice spokojen, že poznal tak rozumného člověka.

Tak jsem žil sám a neměl jsem nikoho, s kým bych si mohl opravdu popovídat. Tu se mi jednou před šesti lety v poušti na Sahaře porouchal motor. Něco se v něm polámalo. A poněvadž jsem neměl s sebou mechanika ani cestující, chtěl jsem se do té nesnadné opravy pustit sám. Byla to pro mne otázka života a smrti.

Měl jsem pitnou vodu sotva na týden.

První večer jsem tedy usnul v písku, na tisíc mil od jakékoliv obydlené končiny. Byl jsem opuštěnější než trosečník na voru uprostřed oceánu. Dovedete si proto představit, jaké bylo mé překvapení, když mě na úsvitě probudil zvláštní hlásek:

Vyskočil jsem, jako by do mne hrom uhodil. Dobře jsem si protřel oči. Pozorně jsem se podíval a spatřil jsem prazvláštního človíčka, který si mě vážně prohlížel.

Toto je jeho nejlepší portrét, jaký se mi podařilo později nakreslit.

Má kresba ovšem není zdaleka tak půvabná jako model. Ale za to já nemohu. Dospělí mě odradili od malířské kariéry, když mi bylo šest let, a proto jsem se nenaučil kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše. Udiveně jsem se díval na ten zjev. Považte jen, že jsem byl na tisíc mil od jakéhokoliv obydleného kraje. A můj človíček nevypadal, jako by zabloudil ani jako by byl na smrt unavený nebo vyhladovělý, polomrtvý žízní nebo na smrt vylekán. Vůbec nevypadal jako dítě ztracené v poušti, na tisíc mil od nějakého obydleného kraje. Když jsem konečně byl schopen promluvit, řekl jsem mu:

A tu mi docela tiše, jako něco nesmírně vážného, opakoval:

Když stojíme před příliš velkou záhadou, neodvážíme se neuposlechnout. Ačkoliv se mi to zdálo zde - na tisíce mil ode všech obydlených míst a v nebezpečí smrti - nesmyslné, vytáhl jsem z kapsy list papíru a plnící pero. Ale tu jsem si vzpomněl, že jsem studoval především zeměpis, dějepis, počty a mluvnici, a řekl jsem človíčkovi (trochu mrzutě), že neumím kreslit. Odpověděl mi:

"To nevadí. Nakresli mi beránka."

Poněvadž jsem nikdy nekreslil beránka, nakreslil jsem mu jednu z těch dvou kreseb, které jsem uměl. Obrázek zavřeného hroznýše. A užasl jsem, když jsem slyšel, jak mi ten človíček odpovídá:

Tak jsem tedy kreslil.

Díval se pozorně a pak řekl: "Ne! Tenhle je už moc nemocný. Udělej mi jiného."

Nakreslil jsem tento obrázek:

Můj přítel se mile, shovívavě usmál:

Tak jsem kresbu znovu předělal.

On ji však zase odmítl jako ty předcházející: "Ten je moc starý. Já chci takového, aby dlouho žil."

A tu, protože jsem ztratil trpělivost a protože jsem spěchal, abych se co nejdřív pustil do rozebrání motoru, načmáral jsem tuhle kresbu:

A prohlásil jsem:

Ale byl jsem velice překvapen, když se obličej mého malého soudce rozzářil.

"Jistě to postačí. Dal jsem ti docela malého beránka."
Sklonil se nad kresbu.

A tak jsem se seznámil s malým princem.

Dlouho to trvalo, než jsem pochopil, odkud přichází. Zdálo se, jako by malý princ, který se mě stále na něco vyptával, moje otázky nikdy neslyšel. Všechno mi poznenáhlu objasnila jen slova náhodně pronesená. Tak když poprvé spatřil mé letadlo (nebudu kreslit letadlo, je to pro mne příliš složité), zeptal se mě:

A byl jsem hrdý, že mohu říci, že létám. A tu zvolal:

"Ano," odpověděl jsem skromně.

A malý princ se roztomile zasmál. To mě hrozně pohněvalo. Chci, aby se mé nehody braly vážně. Potom dodal:

Hned mi svitlo trochu světla do záhady jeho příchodu a rychle jsem se otázal:

Neodpověděl mi. Zavrtěl mírně hlavou a stále se díval na mé letadlo:

A nadlouho se ponořil do snění.

Potom vyndal mého beránka z kapsy a zabral se do pozorování svého pokladu.

Dovedete si představit, jakou zvědavost ve mně probudila ta zmínka o jiných planetách. Pokusil jsem se proto dovědět o tom více. "Odkud přicházíš, človíčku? Kde je to tvé doma? Kam chceš odvést svého beránka?"

Na chvíli se zamyslil a pak odpověděl:

Zdálo se, že tento návrh malého prince zarazil. "Přivázat? To je ale divný nápad!"

A můj přítel se znovu zasmál:

Tu malý princ vážně poznamenal:

A tak trochu teskně dodal:

Tak jsem se dověděl druhou velmi důležitou věc: že totiž planeta, odkud pochází, je sotva větší než dům.

To mě nemohlo příliš překvapit. Dobře jsem věděl, že kromě velkých planet, jako jsou Země, Jupiter, Mars, Venuše, které dostaly jméno, existují ještě stovky jiných, které jsou někdy tak malé, že dá hodně práce spatřit je aspoň dalekohledem. Když hvězdář takovou planetu objeví, dá jí místo jména číslo. Nazve ji například asteroidem 3251. Mám vážné důvody domnívat se, že planeta, odkud přišel malý princ, je planetka B 612.

Jen jednou ji uviděl dalekohledem v roce 1909 nějaký turecký hvězdář. Podal tehdy o svém objevu obsáhlý výklad s ukázkami na Mezinárodním astronomickém kongresu. Ale nikdo mu nevěřil, protože měl na sobě zvláštní kroj. Dospělí jsou u takoví.

Naštěstí pro dobrou reputaci planetky B 612 přinutil jeden turecký diktátor svůj lid pod trestem smrti, aby se oblékal po evropsku. Hvězdář převedl svůj výklad znovu v roce 1920 ve velmi elegantním fraku. A tentokrát mu všichni dali za pravdu.

Vyprávěl jsem vám tyto podrobnosti o planetce B 612 a pověděl jsem vám její číslo jen a jen kvůli dospělým. Dospělí si potrpí na číslice. Když jim vypravujete o novém příteli, nikdy se vás nezeptají na věci podstatné. Nikdy vám neřeknou: "Jaký má hlas? Které jsou jeho oblíbené hry? Sbírá motýly?" Místo toho se zeptají: "Jak je starý? Kolik má bratrů? Kolik váží? Kolik vydělává jeho otec?" Teprve potom myslí, že ho znají. Řeknete-li dospělým: "Viděl jsem krásný dům z červených cihel, za okny čapí nůsek a na střeše holuby…", nedovedou si ho představit. Musíte jim říci: "Viděl jsem dům za sto tisíc franků." Tu hned zvolají: "Ach, to je krása!"

A tak řeknete-li jim: "Důkazem, že malý princ skutečně existoval, je to, že byl rozkošný, že se smál a že chtěl beránka. Chce-li někdo beránka, je to důkazem, že žije", pokrčí rameny a budou s vámi jednat jako s dítětem. Řeknete-li jim však: "Planeta, odkud pocházel, je asteroid B 612", tu je přesvědčíte a dají vám pokoj s otázkami. Jsou už takoví! Nesmíme se na ně zlobit. Děti musí být k dospělým hodně shovívavé.

Ovšem my, kteří chápeme život, nestaráme se vůbec o čísla. Byl bych rád začal vyprávět tento příběh tak, jak začínají pohádky. Byl bych rád řekl: "Byl jednou jeden malý princ. Bydlil na jedné planetě a ta byla o málo větší ne on sám. A ten malý princ potřeboval přítele…"

Tomu, kdo chápe život, by se to zdálo mnohem pravdivější.

Nechci totiž, aby se má kniha četla lehkovážně. Je to pro mne velmi bolestné, když mám vypravovat tyto vzpomínky. Je tomu již šest let, co můj přítel odešel s beránkem. Snažím-li se ho tu popsat, dělám to proto, abych na něho nezapomněl. Je smutné zapomenout na přítele. Každý nemá přítele. A mohou se stát jednou takovým jako dospělí, kteří se už nezajímají o nic jiného než o číslice. Proto jsem tedy koupil krabici barev a tužky.

Je to těžké, v mém věku se dát znovu do kreslení, když se člověk nepokusil o nic jiného než v šesti letech o zavřeného a otevřeného hroznýše! Pokusím se ovšem nakreslit portréty co nejvěrněji. Ale nejsem si tak docela jist, zda se mi to podaří. Jedna kresba se zdaří a druhá už ne. Nemohu také dobře vystihnout jeho postavu. Tu je malý princ příliš velký, tam zas příliš malý. Váhám také, jakou barvu dát obleku. A všelijak tápu, hned je to dobře, hned špatně. Zmýlím se možná v některých důležitějších podrobnostech, ale to už mi musíte prominout. Můj přítel nikdy nic nevysvětloval. Asi myslel, že jsem takový jako on. Ale já bohužel nedovedu vidět beránky přes bedničku. Jsem snad trochu jako ti dospělí. Asi jsem zestárnul.

Každý den jsem se dovídal něco o jeho planetě, o odjezdu, o cestě. Dovídal jsem se to pozvolna, jak náhodou o něčem přemýšlel. Tak jsem se třetího dne dověděl o dramatě baobabů.

Tentokrát jsem za to vděčil zase beránkovi, neboť malý princ se mě náhle zeptal, jako by se ho zmocnily vážné pochyby:

Nepochopil jsem, proč je to tak důležité, aby beránci okusovali keře, ale malý princ dodal:

Upozornil jsem malého prince, že baobaby nejsou keře, ale stromy veliké jako kostely, a že i kdyby vzal s sebou celé stádo slonů, nedokázali by sežrat jediný baobab. Myšlenka na stádo slonů malého prince rozesmála:

Ale moudře poznamenal:

"No to je divná otázka!" odpověděl, jako by šlo o něco samozřejmého. A stálo mě to hodně námahy, abych porozuměl tomu problému.

A skutečně, na planetě malého prince byla jako na všech planetách dobrá tráva i plevel. Tedy z dobrých semen dobrá tráva a ze špatných semen býlí. Ale semena jsou neviditelná. Spí hluboko v zemi, až některému napadne se probudit. Tu se protáhne a k slunci bojácně raší nejprve rozkošný a neškodný malý výhonek. Je-li to ředkvička nebo růže, můžeme je nechat, ať si rostou. Je-li to plevel, musíme ho vytrhnout hned, jak ho rozeznáme. Nu, a na planetě malého prince byla strašná semena… semena baobabů. Půda planety byla jimi zamořena. A pustíme-li se do baobabu příliš pozdě, už nikdy se ho nezbavíme. Zaroste celou planetu. Provrtá ji svými kořeny. A je-li planeta příliš malá a baobabů příliš mnoho, roztrhnou ji.

"To je věc kázně," řekl mi později malý princ. "Když dám ráno do pořádku sebe, musím udělat pořádek na planetě. Ono je třeba se přinutit a pravidelně vytrhávat baobaby, hned jak je rozeznáme od růží, kterým se moc podobají, když jsou ještě maličké. Je to práce hrozně nudná, ale je velice snadná."

Jednou mi poradil, abych se to snažil nakreslit, aby to u nás děti dobře pochopily. "Budou-li jednoho dne cestovat," řekl, "může se jim to hodit. Někdy to nevadí, když se práce odloží na později. Ale u baobabů je to vždycky katastrofa. Já ti poznal planetu… Tam bydlel lenoch. Zanedbal tři keře…"

Nakreslil jsem tedy tu planetu podle pokynů malého prince. Nerad dělám mravokárce, ale nebezpečí baobabů je tak málo známé a riziko, kterému se vystavuje ten, kdo by na nějaké planetce zabloudil, je tak veliké, že tentokrát dělám výjimku ve své zdrženlivosti a říkám: "Děti, dejte si pozor na baobaby!"

S touto kresbou jsem si dal proto tolik práce, abych varoval své přátele před nebezpečím, v jehož blízkosti již dlouho žijí - stejně jako já - a ani o tom nevědí. Poučení, které jsem dal, stálo za tu námahu. Zeptáte se snad: Proč nejsou v této knize jiné kresby tak velkolepé jako kresba baobabů? Odpověď je velmi prostá: Zkoušel jsem to, ale nepodařilo se mi to. Když jsem kreslil baobaby, hnala mě k tomu jakási vnitřní nutnost.

Ach malý princi, tak jsem kousek po kousku pochopil tvůj teskný život. Dlouho pro tebe byly rozptýlením jen kouzelné západy slunce. Tuto novou podrobnost jsem se dověděl čtvrtého dne zrána, když jsi mi řekl:

Nejprve ses zatvářil překvapeně a potom ses sám sobě zasmál. A řekl jsi mně:

Skutečně. Když je v Americe poledne, víme, že nad Francií slunce zapadá. Stačilo by, abychom se mohli octnout za minutu ve Francii, a viděli bychom západ slunce. Bohužel Francie je příliš daleko. Ale na tvé malinké planetě ti stačilo posunout židli o několik kroků. A díval ses na soumrak, kdykoliv se ti zachtělo…

A po chvilce jsi dodal:

Ale malý princ neodpověděl.

Pátého dne, zase díky beránku, odhalilo se mi tajemství života malého prince. Zeptal se mě náhle bez úvodu, jako by jeho otázka byla výsledkem nějakého problému, o kterém dlouho tiše uvažoval:

Nevěděl jsem. Měl jsem právě spoustu práce, protože jsem zkoušel odšroubovat příliš utažený svorník motoru. Působilo mi to plno starostí, neboť jsem přicházel na to, že porucha je asi velmi vážná. A poněvadž pitné vody ubývalo, obával jsem se nejhoršího.

Malý princ nikdy neupustil od otázky, když ji jednou dal. Svorník mě zlobil a odpověděl jsem, co mě právě napadlo:

Ale po chvilce mlčení odsekl trochu nevraživě:

Neodpověděl jsem. V té chvíli jsem si říkal: Jestli ten svorník ještě nepohne, rozbiji ho kladivem. Malý princ mě znovu vyrušil z přemýšlení.

"Ale kdepak! Já nic nemyslím!"odpověděl jsem nazdařbůh. "Já myslím na vážné věci."

Podíval se na mne užasle.

Viděl, jak se skláním s kladivem a s prsty černými od oleje nad předmětem, který se mu zdál hrozně ošklivý.

To mě trochu zahanbilo. A ještě nemilosrdně dodal: "Všechno spleteš dohromady…Všechno pomícháš!"

Byl opravdu velice rozhněván. Potřásal ve větru svými sytě zlatými vlasy:

Malý princ byl teď hněvem celý bledý.

Zarděl se a po chvíli pokračoval:

Nemohl už dál mluvit. Propukl náhle v pláč. Nastala noc. Odhodil jsem své nářadí. Nezáleželo mi už na kladivu, svorníku, žízni ani smrti. Na jedné hvězdě, na planetě, na té mé, na Zemi, bylo nutno utěšit malého prince. Vzal jsem ho do náruče. Kolébal jsem ho. Říkal jsem mu: "Květině, kterou máš, nehrozí nebezpečí…Nakreslím tvému beránkovi náhubek. Nakreslím ti pro tvou květinu ohrádku…Udělám…" Nevěděl jsem už pořádně, co říci. Připadal jsem si strašně nešikovný. Nevěděl jsem, jak se mu přiblížit, jak se k němu dostat…Svět slz je tak záhadný.

Květinu malého prince jsem poznal velice brzy lépe. Na jeho planetě rostly úplně prosté květiny, ozdobené jedinou řadou okvětních plátků. Nezabíraly místo a nikoho nerušily. Jednoho rána se vždy objevily v trávě a potom večer uvadaly. Ale tahle květina vyklíčila jeden den ze semene přivátého bůhvíodkud a malý princ bděl velmi pozorně nad tímto výhonkem, který se nepodobal jiným proutkům. Mohl to být nějaký nový druh baobabu. Keřík však náhle přestal růst a začal hnát do květu. Malý princ, který byl při tom, když vyrašil obrovský pupen, dobře tušil, že z něho vypučí něco zázračného, ale květina se ve svém zeleném příbytku krášlila nekonečně dlouho.

Pečlivě si vybírala barvy. Oblékala se pomalu, upravovala si okvětní plátek jeden po druhém. Nechtěla se ukázat celá pomačkaná jako vlčí máky. Chtěla se objevit až teprve v plné kráse. Ó ano, byla to koketka! Její tajemná toaleta trvala mnoho a mnoho dní. Až jednoho rána se ukázala právě při východu slunce. A květina, která se tak pečlivě připravovala, řekla zívajíc:

Malý princ nemohl v tu chvíli skrýt svůj obdiv:

"Že ano," odpověděla tiše květina. "A přišla jsem na svět zároveň se sluncem…"

Malý princ správně uhodl, že není moc skromná. Ale tolik dojímala! "Myslím, že je čas snídat," dodala po chvilce, "byl byste tak hodný a postaral se o mne…"

A malý princ, celý zmaten, šel pro konev s čerstvou vodou a obsloužil květinu.

Tak ho velice brzy potrápila svou poněkud plachou marnivostí. Například jednoho dne, když mluvila o svých čtyřech trnech, řekla malému princi:

"Na mé planetě přece nejsou tygři," namítl malý princ, "a tygři trávu ani nežerou."

"Já nejsem tráva," odpověděla jemně květina.

Hrůzu z průvanu…pro rostlinu to není právě šťastné, řekl si malý princ.

S touhle květinou je potíž…

Ale zarazila se. Přišla jako semeno. Nemohl z jiných světů nic poznat. Zahanbena, že se nechala chytit při pokusu o tak prostinkou lež, dvakrát nebo třikrát zakašlala, aby malého prince upozornila, že udělal chybu: "A co zástěna?…"

Tu nuceně zakašlala, aby v něm přece jen probudila výčitky svědomí. A tak malý princ, ačkoliv měl dobrou vůli mít jí rád, brzy o ní zapochyboval. Bral vážně bezvýznamná slova, a byl proto velice nešťasten.

"Neměl jsem ji poslouchat," svěřil mi jednoho dne. "Květiny nesmíme nikdy poslouchat. Musíme se na ně dívat a vdechovat jejich vůni. Moje květina naplňovala vůní celou planetu, ale nedovedl jsem se z toho těšit."

A ještě mi svěřil:

Aby mohl planetu opustit, využil, myslím, tahu divokých ptáků. Ráno před odchodem dal planetu do pořádku. Pečlivě vymetl nevyhaslé sopky. Dvě byly v činnosti. A bylo to ohromně pohodlné, když bylo zapotřebí ráno ohřát snídani. Měl také jednu vyhaslou sopku. Ale vždycky říkával: "Člověk nikdy neví!", a tak vymetl i tu vyhaslou. Jsou-li sopky dobře vymeteny, hoří mírně a pravidelně, nevybuchují. Sopečné výbuchy jsou jako oheň v krbu. Na naší Zemi jsme ovšem příliš malí, abychom si mohli vymetat sopky. Proto nám způsobují spoustu nepříjemností.

Malý princ vytrhl trochu smutně také poslední výhonky baobabů. Myslel, že se už snad nikdy nevrátí. Ale všechny tyto obvyklé práce se mu zdály toho rána nesmírně milé. A když květinu naposledy zalil a chystal se ji zakrýt poklopem, zjistil, že je mu do pláče.

"Sbohem," řekl květině.

Květina však neodpověděla.

"Sbohem," opakoval.

Květina zakašlala. Ale ne proto, že byla nachlazená.

"Byla jsem hloupá," řekla konečně. "Odpusť mi to. Snaž se být šťasten."

Byl překvapen, že mu nic nevyčítá. Stál tu ve velkých rozpacích, s poklopem v ruce. Nechápal tu klidnou mírnost. "No ano, mám tě ráda," řekla květina. "Tys o tom nic nevěděl. A byla to má chyba. To nevadí. Ale tos byl zrovna tak hloupý jako já. Hleď, abys byl šťasten…Nech ten poklop, já už ho nechci."

A naivně ukázala čtyři trny. Potom dodala:

Nechtěla totiž, aby ji viděl plakat. Byla to nesmírně pyšná květina…

Žil v oblasti asteroidů 325, 326, 327, 329 a 330. Nejdříve se tedy vypravil na ně, aby tam hledal nějaké zaměstnání a poučení.

Na prvním bydlel král. Oblečen v purpur a hermelín, seděl na velmi prostém, a přece majestátném trůně.

"A hleďme, poddaný," zvolal král, když uviděl malého prince.

A malý princ se ptal sám sebe: Jak mě může znát, když mě ještě nikdy neviděl?

Nevěděl, že králové vidí svět velice zjednodušen. Všichni lidé jsou pro ně poddaní.

"Pojď blíž, ať tě lépe vidím," řekl mu král a byl moc pyšný, že konečně někomu kraluje.

Malý princ se díval, kam si sednout, ale planeta byla celá zaplněna nádherným hermelínovým pláštěm. Zůstal tedy stát, a protože byl unaven, zívl.

"Zívat v přítomnosti krále se nesluší," řekl mu mocnář. Zakazuji ti to.

"Nemohu se udržet," odpověděl malý princ celý zmatený. "Byl jsem dlouho na cestě a nespal jsem…"

"Nařizuji ti tedy, abys zíval," řekl král. "Již celá léta jsem neviděl nikoho zívat. Je to pro mne něco nového. Tak jen zívej dál. Nařizuji ti to." "Teď se bojím…už nemohu…," odpověděl malý princ a po uši se začervenal.

"Hm, hm," odpověděl král. "Tak…tak ti nařizuji chvílemi zívat a chvílemi…" Trochu brebtal a zdál se pohněván.

Králi šlo o to, aby se uznávala jeho autorita. Nestrpěl neposlušnost. Byl to absolutistický mocnář. Ale byl také velký dobrák, a proto dával rozkazy rozumné.

"Kdybych nařídil," říkával, "kdybych nařídil generálovi, aby se proměnil v mořského ptáka, a on neuposlechl, nebyla by to vina generálova, ale moje."

"Mohu se posadit?" zeptal se nesměle malý princ.

"Nařizuji ti, aby ses posadil," odpověděl král a přitáhl si majestátně cíp svého hermelínového pláště.

Malý princ žasl. Planeta byla maličká. Nad čímpak mohl král vládnout?

"Vaše Veličenstvo," pravil, "prosím o prominutí, že se vás ptám…"

"Nařizuji ti, aby ses mě ptal," řekl honem král.

Král rozvážně ukázal na svou planetu, na ostatní planety a na hvězdy.

"Ano, tomu všemu," odpověděl král.

Byl to totiž vladař nejen absolutistický, ale i vševládnoucí.

"Ovšem," řekl mu král. "Uposlechnou ihned. Nesnesu nekázeň."

Taková moc malého prince oslnila. Kdyby on ji měl, viděl by ne čtyřiačtyřicet, ale dvaasedmdesát, nebo dokonce sto či dvě stě západů slunce v týž den, aniž by musel posunout židli! A poněvadž mu bylo trochu smutno při pomyšlení na jeho malou, opuštěnou planetu, dodal si odvahy a požádal krále o jednu laskavost:

"Vaše," odpověděl pevně malý princ.

"Správně. Je třeba žádat od každého to, co může dát," odvětil král. "Autorita záleží především na rozumu. Poručíš-li svému lidu, aby šel a vrhl se do moře, vzbouří se. Mám právo vyžadovat poslušnost, protože mé rozkazy jsou rozumné."

"A co ten můj západ slunce?" připomněl mu malý princ, který nikdy nezapomínal na otázku, když ji jednou dal.

"A kdy to bude?" otázal se malý princ.

"Hm, hm!" odpověděl král a podíval se nejprve do tlustého kalendáře.

Malý princ zívl.

Litoval, že přišel o západ slunce. A také se již trochu nudil.

"Nemám tady už co dělat," řekl králi. "Zase půjdu!"

"Neodcházej," zvolal král. Byl přece tak hrdý, že má poddaného. "Neodcházej, jmenuji tě ministrem!"

"To se neví," podotkl král. "Ještě jsem nevykonal objížďku po svém království. Jsem už hodně starý, nemám místo pro kočár a chůze mě unavuje."

"Ó! Ale já jsem už všechno viděl," řekl malý princ a nahnul se, aby se ještě jednou podíval na druhou stranu planety. "Tam na druhé straně také nikdo není…"

"Budeš tedy soudit sám sebe," odpověděl král. "To je to nejtěžší. Je to mnohem nesnadnější soudit sám sebe než někoho jiného. Jestliže se ti podaří sám sebe dobře soudit, bude to znamenat, že jsi opravdu mudrc."

"Hm, hm!" odvětil král. "Myslím, ze na mé planetě je někde stará krysa. Slyším ji vždy v noci. Můžeš soudit tu starou krysu. Občas ji odsoudíš na smrt. Tak bude její život záviset na tvé spravedlnosti. Ale udělíš jí vždy milost, abys ji ušetřil. Je tu jenom jedna."

"Já nemám rád, když se odsuzuje na smrt," odpověděl malý princ, "a opravdu myslím, že odejdu."

"Ne," řekl král.

Ale malý princ dokončil přípravy a nechtěl už starého vladaře trápit: "Kdyby si Vaše Výsost přála, aby se jí přesně uposlechlo, mohl by mi dát rozumný rozkaz. Mohl by mi například nařídit, abych se vzdálil, dříve než uplyne minuta. Zdá se mi, že podmínky jsou příznivé…"

Poněvadž král neodpovídal, malý princ nejprve zaváhal, potom si vzdychl a vydal se na cestu.

"Jmenuji tě svým vyslancem," volal za ním spěšně král. Tvářil se velice pánovitě.

Dospělí jsou hrozně zvláštní, pomyslel si cestou malý princ.

Na druhé planetě bydlil domýšlivec.

"Á, hleďme, přichází mě navštívit nějaký obdivovatel!" zvolal z dálky domýšlivec, jakmile malého prince spatřil. Domýšlivci vidí totiž ve všech lidech obdivovatele.

"Dobrý den," řekl malý princ. "Vy máte divný klobouk."

"To proto, abych mohl zdravit," odpověděl domýšlivec. "Abych mohl zdravit, když mě jásotem vítají. Bohužel tudy nikdo nejde."

"Tak?" odvětil malý princ, protože nepochopil.

"Zatleskej," poradil mu tedy domýšlivec.

Malý princ zatleskal. Domýšlivec pozvedl klobouk a skromně pozdravil. To je zábavnější než návštěva u krále, řekl si v duchu malý princ. A začal znovu tleskat.

Domýšlivec znovu zdravil a smekal.

Ale když to tak dělal malý princ pět minut, unavil se jednotvárností hry. "A co se musí dělat, aby klobouk spadl?" zeptal se.

Domýšlivec ho však neslyšel. Domýšlivci slyší pouze chválu.

"Skutečně se mi hodně obdivuješ?" zeptal se malého prince.

"Obdivuji se ti," řekl malý princ a pokrčil trochu rameny. "Ale jak tě to může zajímat?"

A malý princ zmizel.

Dospělí jsou rozhodně strašně zvláštní, řekl si jen v duchu cestou.

Na další planetě bydlil pijan. Návštěva u něho byla velice krátká, ale malého prince hodně rozesmutnila.

"Co tady děláš?" řekl pijanovi, který seděl mlčky před řadou prázdných a řadou plných lahví.

"Piji," odpověděl pochmurně pijan.

"A proč piješ?" zeptal se malý princ.

"Abych zapomněl," řekl pijan.

"Nač abys zapomněl?" vyzvídal malý princ a užuž ho začínal litovat.

"Abych zapomněl, že se stydím," přiznal se pijan a sklonil hlavu.

"A zač se stydíš?" vyptával se dále malý princ, protože by mu byl rád pomohl.

"Stydím se, že piji!" dodal pijan a nadobro se odmlčel.

A malý princ zmaten odešel.

Dospělí jsou rozhodně moc a moc zvláštní, říkal si v duchu cestou.

Na čtvrté planetě bydlil businessman. Tento člověk byl tak zaměstnán, že při příchodu malého prince nezvedl ani hlavu.

"Dobrý den," pozdravil ho malý princ. "Vyhasla vám cigareta."

"Čeho pět set miliónů?" opakoval malý princ, protože se nikdy v životě nevzdal otázky, kterou jednou dal.

Businessman zvedl hlavu:

Businessman pochopil, že nemá žádnou naději na klid:

Tenhle člověk rozumuje trochu jako ten můj opilec, řekl si v duchu malý princ.

Přesto se ptal dál:

"A komu patří?" odsekl mrzutě businessman.

"To je pravda," řekl malý princ. "A co s nimi děláš?"

"Spravuji je. Počítám a přepočítávám je," vysvětloval businessman.

Malému princi to ještě nestačilo.

"Co to znamená?" "To znamená, že napíšu na papírek počet svých hvězd. A potom zamknu ten papír do zásuvky."

To je zábavné, pomyslil si malý princ. Je to dost poetické, ale ne moc seriózní.

Malý princ měl o vážných věcech představy hodně odlišné od představ, jaké mají dospělí.

"Já mám květinu," řekl tiše, "a každý den ji zalévám. Mám tři sopky a ty vymetám každý týden. Vymetám totiž i tu vyhaslou. Člověk nikdy neví. Pro mé sopky i pro mou květinu je užitečné, že mi patří. Ale ty nejsi hvězdám užitečný…"

Businessman otevřel ústa překvapením, nevěděl však, co odpovědět.

A malý princ zmizel.

Dospělí jsou rozhodně podivní, řekl si jen v duchu cestou.

Pátá planeta byla velmi zvláštní. A ze všech nejmenší. Bylo tu právě tak dost místa, aby se sem vešla pouliční svítilna a lampář. Malý princ si nedovedl vysvětlit, k čemu může být někde na planetě bez domů a bez lidí svítilna a lampář. Přesto si v duchu řekl:

Možná, že ten člověk je zbytečný. A přece je méně zbytečný než král, než domýšlivec, než businessman a než pijan. Jeho práce má aspoň smysl. Když rozsvítí svítilnu, jako by se zrodilo o hvězdu nebo o květinu víc. Když zhasne svítilnu, jako by květina nebo hvězda šla spát. Je to moc hezké zaměstnání. Je to opravdu užitečné, protože je to hezké.

Když přišel na planetu, pozdravil uctivě lampáře:

"To je příkaz," odpověděl lampář. "Dobrý den."

A zase ji rozsvítil.

"To je příkaz," odpověděl lampář.

"Nerozumím," odvětil malý princ.

"Není čemu rozumět," řekl lampář. "Příkaz je příkaz. Dobrý den."

A zhasl svítilnu.

Potom si otřel čelo červeně kostkovaným kapesníkem.

"Příkaz se nezměnil," řekl lampář. "To je právě to strašné! Planeta se rok od roku točila rychleji, a příkaz se nezměnil!"

"No a?" divil se malý princ.

"To není vůbec divné," řekl lampář. "Už je tomu měsíc, co spolu hovoříme."

A zase rozsvítil svítilnu.

Malý princ ho pozoroval a zamiloval si toho lampáře, který byl tak věrný příkazu. Vzpomněl si na západy slunce, které kdysi pozoroval tak, že posunoval židli. Chtěl svému příteli pomoci:

"Samozřejmě že chci," řekl lampář.

Vždyť člověk může být současně věrný příkazu a přitom trošku pohodlný. Malý princ pokračoval:

"To mi moc nepomůže," řekl lampář, "Já totiž rád spím."

"To je smůla," zvolal malý princ.

"Je to smůla," řekl lampář. "Dobrý den."

A zhasl svítilnu.

Tímto člověkem by všichni pohrdali, král, domýšlivec, pijan a businessman, řekl si malý princ a šel dál svou cestou. A přece on jediný mi nepřipadá směšný. Snad proto, že se zabývá něčím jiným než sám sebou.

Lítostivě si povzdechl a řekl si ještě:

Je to jediný člověk, s kterým bych se mohl spřátelit. Ale jeho planeta je opravdu moc malá. Není tam místo pro dva…

Malý princ se však neodvažoval přiznat si, že litoval této šťastné planety zvláště pro těch tisíc čtyři sta čtyřicet západů slunce za dvacet čtyři hodiny!

Šestá planeta byla desetkrát větší. Bydlil na ní starý pán a spisovatel obrovské knihy.

"Ale hleďme, badatel!" zvolal, když spatřil malého prince.

Malý princ se posadil na stůl a byl trochu udýchán. Tolik se už nacestoval!

"Odkud přicházíš?" zeptal se ho starý pán.

"Co to je za tlustou knihu?" řekl malý princ. "Co tu děláte?"

"Jsem zeměpisec," odpověděl starý pán.

"Opravdu moc zajímavé," řekl malý princ. "Konečně opravdové zaměstnání!" A rozhlédl se kolem sebe po zeměpiscově planetě. Ještě nikdy neviděl tak vznešenou planetu.

"To nemohu vědět," řekl zeměpisec.

"Ach!" (Malý princ byl zklamán) "A hory?"

"To nemohu vědět," odpověděl zeměpisec.

"To také nemohu vědět," řekl zeměpisec.

"Ovšem," řekl zeměpisec, "ale nejsem badatel. A nemám žádné badatele. Zeměpisec nikdy nepočítá města, řeky, hory, moře, oceány a pouště. Zeměpisec je příliš důležitý, než aby se mohl toulat…Neopouští svůj psací stůl, ale přijímá návštěvy badatelů. Vyptává se jich a zapisuje jejich vzpomínky. A když se zdají vzpomínky některého z nich zajímavé, dá vyšetřit mravní úroveň badatele."

"Jak to?" zeptal se malý princ.

"Znám někoho," řekl malý princ, "kdo by byl špatným badatelem."

Zeměpisec se náhle rozohnil.

A zeměpisec si rozevřel knihu záznamů a ořezal tužku. Vypravování badatelů se zaznamenávají tužkou. Inkoustem se zapíší, teprve až badatel podá důkazy.

"Tak povídej!" vyzval ho zeměpisec.

"Ó, u mne doma to není moc zajímavé," řekl malý princ, "je to tam docela malinké. Mám tři sopky. Dvě jsou v činnosti a jedna je vyhaslá. Ale člověk nikdy neví."

"Člověk nikdy neví," opakoval zeměpisec.

"My nezaznamenáváme květiny," řekl zeměpisec.

"Zeměpisné knihy jsou nejcennější ze všech knih," řekl zeměpisec. "Nikdy nevyjdou z módy. Stane se velmi zřídka, aby hora změnila místo. Velmi zřídka také vyschne oceán. Píšeme o věcech trvajících věčně."

"Ale vyhaslé sopky se mohou probudit k činnosti," přerušil ho malý princ.

"To je nám jedno, jsou-li sopky vyhaslé nebo činné," řekl zeměpisec.

"Ale co to znamená pomíjející?" opakoval malý princ, neboť jakživ nevzdal otázky, když ji jednou dal.

Má květina je pomíjející, řekl si malý princ, a má jen čtyři trny na obranu proti světu. A já jsem ji nechal doma úplně samotnou!

Tu se v něm poprvé ozvala lítost. Ale znovu si dodal odvahy.

"Co mi radíte, abych navštívil?" zeptal se.

"Planetu Zemi," odpověděl zeměpisec. "Má dobrou pověst…"

Malý princ odešel a myslel na svou květinu.

Sedmá planeta byla tedy Země.

Země není jen tak ledajaká planeta! Jsou na ní asi dvě miliardy dospělých. A mezi nimi je sto jedenáct králů (počítáme-li ovšem i černošské krále), sedm tisíc zeměpisců, devět set tisíc businessmanů, sedm a půl miliónu opilců a tři sta jedenáct miliónů domýšlivců.

Abyste si dovedli představit rozměry Země, řeknu vám, že před vynálezem elektřiny bylo třeba na všech šesti pevninách vydržovat celou armádu čtyř set šedesáti dvou tisíc pěti set jedenácti lampářů.

Na toho, kdo viděl Zemi trochu z dálky, dělalo to ohromný dojem. Pohyby této armády byly řízeny jako operní balet. Nejprve přišli na řadu lampáři na Novém Zélandě a v Austrálii. A ti, když rozžali lampy, šli spát. Po nich nastoupili do toho reje lampáři v Číně a na Sibiři. Potom také oni obratně zmizeli za kulisami. Tu nastoupili lampáři ruští a indičtí. Potom afričtí a evropští. Nato jihoameričtí a pak severoameričtí. A nikdy se nezmýlili v pořadí nástupu na scénu. Bylo to velkolepé.

Pouze lampář jediné svítilny na severním pólu a jeho kolega na jižním pólu vedli lenivý a bezstarostný život: pracovali dvakrát do roka.

Když chce být člověk vtipný, stane se, že si někdy trochu zalže. Nebyl jsem moc poctivý, když jsem vám vyprávěl o tom lampáři. Riskuji, že vyvolám špatnou představu o naší planetě u těch, kdo ji neznají. Lidé zabírají na Zemi velice málo místa. Kdyby ty dvě miliardy obyvatel, kteří zalidňují Zemi, stály trochu stlačeny jako na táboru lidu, vešly by se snadno na náměstí dvacet mil dlouhé a dvacet mil široké. Mohli bychom vtěsnat lidstvo na nejnepatrnější ostrůvek v Tichém oceánu.

Dospělí vám však nebudou věřit. Myslí si, že zabírají mnoho místa. Připadají si důležití jako baobaby. Poraďte jim tedy, aby počítali. Zbožňují číslice, bude se jim to líbit. Ale vy neztrácejte čas takovou ohavnou úlohou. Je to zbytečné. Přece mi důvěřujete.

Když byl tedy malý princ na Zemi, byl velice překvapen, že nikoho nevidí. Už měl strach, že si popletl planetu, když tu nějaký kroužek barvy měsíce se pohnul v písku.

"Dobrou noc," řekl malý princ jen tak nazdařbůh.

"Dobrou noc," odpověděl had.

"Na kterou planetu jsem to spadl?" zeptal se malý princ.

"Na Zemi, do Afriky," odpověděl had.

"Tady je poušť. A na pouštích nikdo není. Země je veliká," řekl had.

Malý princ si sedl na kámen, pohlédl k obloze a pravil:

"Tak si říkám, jestli hvězdy září proto, aby každý mohl jednoho dne najít tu svou planetu. Je právě nad námi…Ale jak je daleko!" "Je krásná," řekl had. "Proč jsi sem přišel?"

"Mám trampoty s jednou květinou," odpověděl malý princ.

"Tak?" řekl had.

Odmlčeli se.

"Osamělí jsme i mezi lidmi," namítl had.

Malý princ se na něj dlouze zadíval.

"Ty jsi podivné zvíře," řekl mu konečně, "tenké jako prst…"

"Ale jsem mocnější než prst krále," řekl had.

Malý princ se usmál:

"Mohu tě unést dál než loď," řekl had.

Stočil se okolo kotníku malého prince jako zlatý náramek.

"Koho se dotknu, vrátím ho zemi, ze které vyšel," řekl ještě. "Ale ty jsi čistý a přicházíš z hvězdy…"

Malý princ neodpověděl.

"Ó, já jsem ti dobře rozuměl," řekl malý princ. "Ale proč mluvíš stále v hádankách?"

"Já je všechny rozluštím," odpověděl had.

A umlkli.

Malý princ přešel poušť a setkal se jen s jedinou květinou. Byla to květina s třemi okvětními plátky. Úplně bezvýznamná květina…

"Dobrý den," řekl malý princ.

"Dobrý den," řekla květina.

"Kde jsou lidé?" zeptal se zdvořile malý princ.

Květina viděla jednoho dne přejít nějakou karavanu:

"Sbohem," řekl malý princ.

"Sbohem," odpověděla květina.

Malý princ vystoupil na vysokou horu. Jediné hory, které kdy poznal, byly tři sopky, a ty mu sahaly po kolena. A vyhaslé sopky používal jako stoličky.

Z hory vysoké jako tato, pomyslil si, uvidím naráz celou planetu a všechny lidi…Ale spatřil jen jehlovité špičky skal.

"Dobrý den," zvolal nazdařbůh.

"Dobrý den…Dobrý den…Dobrý den…," opakovala ozvěna.

"Kdo jste?" řekl malý princ.

"Kdo jste?…Kdo jste?…Kdo jste?" odpovídala ozvěna.

"Buďme přátelé, jsem tak sám," řekl.

"Jsem tak sám…Jsem tak sám…Jsem tak sám…," opakovala ozvěna.

Pomyslil si tedy: To je nějaká divná planeta! Je celá vyprahlá, celá zašpičatělá a slaná. A lidé nemají představivost. Opakují, co se jim řekne…

Doma jsem měl květinu a ta mluvila vždycky první…

Ale když tak malý princ šel dlouho pískem, skalinami a sněhem, stalo se, že objevil konečně cestu. A všechny cesty vedou k lidem.

"Dobrý den," řekl. Byla to zahrada plná růží.

"Dobrý den," odpověděli růže.

Malý princ se na ně zadíval. Všechny se podobaly jeho květině.

"Kdo jste?" zeptal se jich užasle.

"Jsme růže," řekly růže.

"Ó," řekl malý princ..

A cítil se hrozně nešťastný. Jeho květina mu vypravovala, že je jediná svého druhu ve vesmíru. A tady jich bylo pět tisíc v jediné zahradě, jedna jako druhá!

Strašně by ji mrzelo, řekl si, kdyby to viděla… Moc by kašlala a předstírala by, že umírá, jen aby nebyla směšná. A musel bych dělat, že o ni pečuji, neboť jinak by raději opravdu umřela, jen aby mě taky pokořila…

Potom si ještě řekl: Myslil jsem, že jsem bohatý, že mám jedinečnou květinu, a zatím mám jen obyčejnou růži. Ta růže a mé tři sopky, které mi sahají po kolena a z nichž jedna je možná navždy vyhaslá, nedělají ze mne moc velkého prince…A lehl si do trávy a plakal.

Tu se objevila liška.

"Dobrý den," řekla.

"Dobrý den," zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl.

"Jsem tady, pod jabloní…," řekl ten hlas.

"Kdo jsi?" zeptal se malý princ. "Jsi moc hezká…"

"Jsem liška," řekla liška.

"Pojď si se mnou hrát," navrhl jí malý princ. "Jsem tak smutný…"

"Nemohu si s tebou hrát," namítla liška. "Nejsem ochočena."

"Ó, promiň," řekl malý princ.

Chvíli přemýšlel a pak dodal:

"Ty nejsi zdejší," řekla liška, "co tu hledáš?"

"Hledám lidi," odvětil malý princ. "Co znamená ochočit?"

"Lidé," řekla liška, "mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?"

"Ne," řekl malý princ. "Hledám přátele. Co to znamená ochočit?"

"Je to něco, na co se moc zapomíná," odpověděla liška. "Znamená to vytvořit pouta…"

"Ovšem," řekla liška. "Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě taky nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…" "Začínám chápat,"řekl malý princ. "Znám jednu květinu…myslím, že si mě ochočila…"

"To je možné," dodala liška. "Na Zemi je vidět všelicos…"

"Ó, to není na Zemi," řekl malý princ.

Zdálo se, že to probudilo v lišce zvědavost:

"Na jiné planetě?" "Ano."

"Ach, to je zajímavé! A slepice?"

"Nic není dokonalé," povzdychla liška.

Ale vrátila se ke svému nápadu:

Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.

"Ochoč si mě, prosím!" řekla.

"Velmi rád," odvětil malý princ, "ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí."

"Známe jen ty věci, které si ochočíme," řekla liška. "Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!"

"Co mám dělat?" zeptal se malý princ.

"Musíš být hodně trpělivý," odpověděla liška. "Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já si budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž…"

Druhý den přišel malý princ zas.

"Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu," řekla liška.

"Co je to řád?" řekl malý princ.

"To je také něco moc zapomenutého," odpověděla liška, "to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například zachovávají také řád. Tančí každý čtvrtek s děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec prázdniny."

Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu.

"Ach, budu plakat…," řekla liška.

"To je tvá vina," řekl malý princ. "Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil…"

"Ovšem," řekla liška.

"Ale budeš plakat!" namítl malý princ.

"Budu plakat," řekla liška.

A potom dodala: "Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek - tajemství." Malý princ odběhl podívat se znovu na růže.

"Vy se mé růži vůbec nepodobáte, vy ještě nic nejste," řekl jim. "Nikdo si vás neochočil a vy jste si nikoho neochočily. Jste takové, jako byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě."

A růže byly zaražené.

"Jste krásné, ale jste prázdné," pokračoval. "Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože ji jsem pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže."

A vrátil se k lišce.

"Sbohem…," řekl.

"Sbohem," řekla liška. "Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."

"Co je důležité, je očím neviditelné," opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

"A pro ten čas, který jsem své růži věnoval…," řekl malý princ, aby si to zapamatoval.

"Lidé zapomněli na tuto pravdu," řekla liška. "Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…"

"Jsem zodpovědný za svou růži…," opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

"Dobrý den," pozdravil malý princ.

"Dobrý den," řekl výhybkář.

"Co tu děláš?" zeptal se malý princ.

"Třídím cestující po tisícových balících," řekl výhybkář.

A osvětlený rychlík, dunící jako hrom, otřásl domkem výhybkáře.

"Mají náramně naspěch," řekl malý princ. "Co hledají?"

"To neví ani člověk na lokomotivě," odpověděl výhybkář.

A druhý osvětlený rychlík zaduněl v opačném směru.

"To se už vracejí?" ptal se malý princ.

"To nejsou oni," řekl výhybkář. "To jsou zase jiní."

"Nebyli snad spokojeni tam, kde byli?"

"Nikdy nejsme spokojeni tam, kde jsme," vysvětloval výhybkář.

A jako hrom zaduněl třetí osvětlený rychlík.

"To jedou za těmi prvními cestujícími?" zeptal se malý princ.

"Nejedou vůbec za ničím," řekl výhybkář. "Ve vlaku spí nebo zívají. Jen děti mají nos přitisknutý na okna."

"Jedině děti vědí, co hledají," pravil malý princ. "Ztrácejí čas hadrovou panenkou, panenka se stane hrozně důležitá, a když jim ji někdo vezme, pláčou…"

"Mají štěstí," řekl výhybkář.

"Dobrý den," pozdravil malý princ.

"Dobrý den," řekl obchodník.

Byl to obchodník s patentními pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí už pít.

"Proč to prodáváš?" zeptal se malý princ.

"Je to velká úspora času," odpověděl obchodník. "Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden."

Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce…

Bylo to už osmý den, co se mi na poušti porouchal motor, a když jsem poslouchal historii o obchodníkovi, pil jsem poslední kapku ze své zásoby vody.

"Víš," řekl jsem malému princovi, "ty tvé vzpomínky jsou moc hezké, ale já jsem ještě neopravil letadlo, nemám už co pít, a byl bych také šťasten, kdybych mohl jít docela pomaloučku ke studánce."

"Moje přítelkyně liška…," řekl mi.

"Protože umřeme žízní…"

Nepochopil, proč takhle uvažuji, odpověděl mi:

Neuvědomuje si nebezpečí, řekl jsem si. Nemá nikdy hlad ani žízeň. Stačí mu trochu slunce…

Ale podíval se na mne a odpověděl na mou myšlenku:

"Mám taky žízeň … hledejme studnu …"

Mávl jsem unaveně rukou: nemá vůbec smysl hledat studnu nazdařbůh v nekonečné poušti. Přesto jsme se dali na cestu.

Když jsme tak kráčeli celé hodiny mlčky, snesla se noc a začaly se rozžínat hvězdy. Viděl jsem je jako ve snu, protože jsem měl ze žízně trochu horečku. Slova malého prince mi tančila v mysli.

"Tak ty máš také žízeň?" zeptal jsem se ho.

Neodpověděl mi na otázku. Řekl pouze: "Voda může dělat dobře i srdci…"

Nerozuměl jsem jeho odpovědi, ale mlčel jsem … Dobře jsem věděl, že se ho nesmím ptát.

Byl unaven. Sedl si. Já jsem si sedl vedle něho. Chvíli mlčel a pak ještě řekl:

"Ano, jistě," řekl jsem a mlčky jsem pozoroval vlny v písku ve svitu měsíce.

"Poušť je krásná…," dodal.

A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp… Nevidíme nic … Neslyšíme nic … A přece něco září v tichu …

"Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu …," řekl malý princ.

Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství…

"Ano," řekl jsem malému princi, "ať už je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!"

"Jsem rád, že souhlasíš s mou liškou," pravil.

Poněvadž malý princ usínal, vzal jsem ho do náruče a vydal jsem se znovu na cestu. Byl jsem dojat. Měl jsem pocit, jako bych nesl křehký poklad. Zdálo se mi dokonce, že není na Zemi nic křehčího. Ve svitu měsíce jsem pozoroval to bledé čelo, zavřené oči, kadeře chvějící se ve větru a říkal jsem si: Co zde vidím, je jen skořápka. To nejdůležitější je neviditelné…

A poněvadž se jeho pootevřené rty slabě usmívaly, řekl jsem si také: Co mě na spícím malém princi tolik dojímá, je jeho věrnost květině, ten obraz růže, který v něm září jako plamínek lampy, i když spí… A tušil jsem, že je ještě křehčí. Lampy musíme dobře chránit: stačí závan větru a lampa zhasne…

A jak jsem tak kráčel, objevil jsem na úsvitu studnu.

"Lidé se natlačí do rychlíků," řekl malý princ, "ale potom už nevědí, co hledají. A tak se rozčilují a točí se kolem dokola…"

A dodal:

"Nestojí to za to…"

Studna, ke které jsme přišli, se nepodobala saharským studnám. Studny na Sahaře jsou pouhé jámy vyhloubené v písku. Tahle se podobala studni na vesnici. Ale nebyla tam žádná vesnice a myslil jsem, že se mi to jen zdá.

"To je zvláštní," řekl jsem malému princi, "všechno je připraveno: rumpál, vědro i provaz…"

Zasmál se, dotkl se provazu a uvedl rumpál do pohybu. A rumpál skřípal, jako skřípe stará korouhvička, když vítr dlouho spal.

"Slyšíš," řekl malý princ, "probouzíme tuto studnu a ona zpívá…"

Nechtěl jsem, aby se namáhal.

"Nech mne," řekl jsem mu, "pro tebe je to příliš těžké."

Pomalu jsem vytahoval vědro až k okraji. Postavil jsem je na roubení pěkně do rovnováhy. V uších mi stále zněl zpěv rumpálu a ve vodě, která se dosud chvěla, jsem viděl chvějící se slunce.

"Toužím po té vodě," řekl malý princ, "dej mi, prosím, napít…"

A tu jsem pochopil, co hledal.

Zvedl jsem vědro až k jeho rtům. Pil se zavřenýma očima. Bylo to líbezné jako sváteční den. Ale tato voda byla docela něco jiného než obyčejný pokrm. Zrodila se z pochodu pod hvězdnou oblohou, ze zpěvu rumpálu a z úsilí mých paží. Byla srdci tak milá jako nějaký dárek. Když jsem byl malý chlapec, světlo vánočního stromku a něha úsměvů, to vše dodávalo vždycky zvláštní zář vánočnímu dárku, který jsem dostal.

"U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě," řekl malý princ, "a přece tam nenalézají to, co hledají…"

"Nenalézají…," odpověděl jsem.

"Jistě," odpověděl jsem.

A malý princ dodal:

Napil jsem se. Dobře se mi dýchalo. Písek má za úsvitu barvu medu. Radoval jsem se i z té medové barvy. Proč jen jsem pocítil tíseň…

"Musíš dodržet slib," řekl tichounce malý princ a zase se sedl ke mně.

Vytáhl jsem z kapsy náčrty. Malý princ je uviděl a zasmál se:

"Ó!"

A já na ně byl tak hrdý!

A znovu se zasmál.

"Ale to bude dobré," řekl, "děti jsou chápavé."

Nakreslil jsem mu tedy náhubek. Když jsem mu ho podával, měl jsem srdce sevřené.

Ale neodpověděl mi na to. Řekl:

Chvilku mlčel a potom ještě dodal:

A začervenal se.

Znovu jsem pocítil, aniž jsem věděl proč, zvláštní bolest. Přesto mi napadla otázka:

Malý princ se opět začervenal.

A váhavě jsem dodal:

"Snad kvůli tomu výročí?…"

Malý princ se znovu začervenal. Nikdy neodpovídal na otázky, ale když se někdo červená, znamená to "ano", viďte?

"Ach!" řekl jsem. "Mám strach…"

Ale on pravil:

Nebyl jsem však uklidněn. Vzpomněl jsem si na lišku. Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit…

Vedle studny stála stará, pobořená kamenná zeď. Když jsem se druhý den večer vracel od své práce, viděl jsem z dálky malého prince, jak sedí nahoře, nohy svěšeny. A slyšel jsem, že říká:

Nějaký hlas mu zřejmě odpověděl, protože malý princ namítl:

"Ale ano, je to ten den, ale ne to místo…"

Šel jsem dál ke zdi. Stále jsem nikoho neviděl ani neslyšel. Přesto malý princ někomu zase namítal:

Byl jsem už dvacet metrů od zdi a stále jsem nic neviděl.

Po chvíli mlčení malý princ ještě dodal:

Zastavil jsem se, srdce se mi sevřelo, ale stále jsem tomu nerozuměl.

"A teď jdi pryč!" řekl. "…Já chci zase dolů!"

Podíval jsem se tedy dolů ke zdi a vyskočil jsem! Proti malému princi se tam zvedal jeden z těch žlutých hadů, kteří vás v půlminutě sprovodí ze světa. Sáhl jsem do kapsy pro revolver a rozběhl jsem se. Ale had, sotva mě zaslechl, vklouzl tiše do písku, jako opadá tryskající pramen, a bez velkého spěchu se protáhl mezi kameny, zanechávaje za sebou lehký kovový šelest.

Doběhl jsem ke zdi právě včas, abych zachytil do náruče svého malého prince, bledého jako sníh.

"Copak to znamená? Ty se teď dáváš do řeči s hady?"

Sundal jsem mu zlatě žlutý šátek, který věčně nosil na krku. Smočil jsem mu spánky a dal jsem mu napít. Neodvažoval jsem se ho teď už na nic ptát. Díval se na mne vážně a objal mě kolem krku. Cítil jsem jeho srdce tlouci jako srdíčko postřeleného, umírajícího ptáčka.

Řekl mi:

Právě jsem mu přicházel oznámit, že proti všemu očekávání se mi práce zdařila.

Neodpověděl na mou otázku, ale dodal:

Potom připojil posmutněle:

Dobře jsem cítil, že se děje něco neobyčejného. Tiskl jsem ho v náručí jako malé dítě, a přesto se mi zdálo, že sklouzává někam dolů do propasti a že nemohu nic udělat, abych to zadržel…

Jeho pohled byl vážný, zahleděný do veliké dálky:

A tesklivě se usmál.

Dlouho jsem čekal. Cítil jsem, jak se mu krev pomalu vrací do žil.

Měl strach, toť se ví! Ale lehounce se zasmál:

Znovu mě zamrazilo pocitem něčeho nenapravitelného. Uvědomil jsem si, jak by bylo hrozné, kdybych už nikdy neměl slyšet tento smích.

Byl mi studánkou v poušti.

On mi však řekl:

"Dnes v noci tomu bude rok. Má hvězda bude právě nad místem, kam jsem loni spadl…"

Ale neodpověděl mi na tu otázku. Pravil:

"Ovšem…"

"Ovšem…"

A znovu se zasmál.

"Ach človíčku můj zlatý, tak rád slyším tvůj smích!"

A znovu se zasmál.

"Až se utěšíš (a člověk se vždycky utěší), budeš rád, že jsi mě poznal. Budeš stále mým přítelem. Budeš mít chuť se smát se mnou. A někdy otevřeš okno, jen tak pro radost… Tvoji přátelé se budou strašně divit, až tě uvidí smát se při pohledu na nebe. Řekneš jim: >>Ano, hvězdy mě vždycky rozesmějí!<< Budou myslet, že ses zbláznil. Vyvedu ti tak pěkný kousek…"

A opět se zasmál.

A znovu se zasmál. Potom zvážněl.

Ale něco ho uklidnilo:

Tu noc jsem neviděl, kdy se vydal na cestu. Zmizel tiše.

Když jsem ho konečně dohonil, šel rychlým, odhodlaným krokem. Prohodil jen:

A vzal mě za ruku. Ale znovu se znepokojil:

Mlčel jsem.

Mlčel jsem.

Mlčel jsem.

Poklesl trochu na mysli. Avšak zkusil to znovu:

Mlčel jsem.

"To bude veselé! Ty budeš mít pět set miliónů rolniček, já pět set miliónů studánek…"

A také se odmlčel, protože plakal…

Dodal ještě:

"Víš … moje květina … jsem za ni zodpovědný! Je tak slaboučká! A tak naivní. Má jen čtyři maličké trny, aby ji chránily proti světu…"

Sedl jsem si; neměl jsem už sílu stát. Řekl:

Ještě trochu zaváhal, potom vstal. Udělal krok. Já jsem nebyl schopen se pohnout.

U jeho kotníku se jen zablesklo cosi žlutého. Malý princ na okamžik znehybněl. Nevykřikl. Klesl pomalu, jako padá strom. Byl tam písek, ani slyšet to nebylo.

A dnes je tomu jistě už šest let… Dosud nikdy jsem tu příhodu nikomu nevyprávěl. Kamarádi, když jsem se s nimi zase shledal, byli velice rádi, že mě vidí živého. Já jsem byl smutný, ale říkal jsem jim: "To únavou." Nyní jsem se už trochu utěšil. Totiž … ne docela. Ale vím dobře, že se vrátil na svou planetu, neboť za svítání jsem jeho tělo už nenašel. Nebylo tak těžké…

Rád naslouchám za noci hvězdám. Je to jako pět set miliónů rolniček…

Ale víte, něco tu není v pořádku. K náhubku, který jsem malému princi nakreslil, zapomněl jsem připojit řemínek. Nikdy ho asi nemohl beránkovi připnout. Říkávám si tedy: Copak se asi jeho planetě přihodilo? Je možné, že beránek spásl květinu…

Hned si však pomyslím: To jistě ne! Malý princ ji přece dává každou noc pod skleněný poklop a beránka si dobře hlídá…

A tu jsem šťasten a všechny hvězdy se tiše smějí.

Potom si zase říkám: Někdy je člověk roztržitý a hned se stane neštěstí. Jednou večer třeba malý princ zapomněl na skleněný poklop nebo se beránek za noci tiše vykradl… A tu se mi všechny rolničky mění v slzy! …

Je to velká záhada. Pro mne jako pro vás, kteří máte malého prince rádi, nebude vesmír stejný, jestliže nějaký beránek, kterého neznáme, spásl nebo nespásl růži…

Podívejte se na nebe. Ptejte se: Spásl, nebo nespásl beránek květinu?

Uvidíte, jak se hned všechno změní…

A žádný dospělý nikdy nepochopí, že je to tak důležité.

Zadívejte se pozorně na tuto krajinu, abyste ji bezpečně poznali, budete-li jednoho dne cestovat v Africe na poušti. A půjdete-li náhodou tudy, snažně vás prosím, nespěchejte, postůjte chvilku přímo pod hvězdou! A přijde-li k vám pak dítě a bude se smát, bude-li mít zlaté vlásky a nebude odpovídat, když se ho budete ptát, snadno uhodnete, kdo to je. Buďte tedy tak hodní a nenechte mě smutného: rychle mi napište, že se vrátil…