26. Květen 2008
Aldous Huxley: Konec civilizace
Brave New World, 1932
Konec civilizace (z originálu doslovně přeloženo jako Nádherný nový svět) Aldouse Huxleyho a 1984 (1949) George Orwella jsou prvními, a jak ukázal čas, i těmi nejlepšími reflexemi možných důsledků mocenských režimů 20. století. A byť prvotní impuls reflektoval praktiky novodobých diktátorských režimů v Sovětskému Svazu, Itálii a Německu, nebylo jejich poselství v čase nijak ztupeno, ba naopak, jsou dnes, kdy technické možnosti kontroly i propagandy dovolují sledovat každý náš krok a určovat názory a chování masy, aktuálnější víc než v dobách svého vzniku.
A zatímco je román 1984 geniální antiutopií diktátorských režimů a lze jej, až na postřehy týkající se principu lidské společnosti jako takové, označit za překonaný, je Konec civilizace varováním před otupělostí západní civilizace, ve které jsou lidé pro své pohodlí ochotni obětovat nejen svou svobodu ale i úplný smysl své existence, jež je degradován na život kurů na hnojišti, byť s tolik zrním, slepicemi/kohouty, co trávící potažmo pohlavní orgány zvládnou. Za pomoci vsugerovaných hesel a pouček typu: „každý je dnes šťastný“ či „neodkládej na zítřek zábavu, kterou můžeš mít dnes“, je smyslem života pracovat, utrácet a konzumovat ať již nezávazný sex, zábavu či zboží, což je dále podporováno drogami, které mají pomoci překonat velmi časté okamžiky prázdnoty a absence smyslu. Nepřáteli této civilizace z blízké budoucnosti jsou pak samostatně myslící jedinci, kteří se nejen nechtějí zapojit do masové zábavy, ale požadují se něčeho víc - skutečný život s jeho střídáním smutku a radosti, s jeho věčným hledáním, které žene stále vpřed i když je člověk se vzrůstajícím poznáním oproti původnímu předpokladu stále nešťastnější a vzdálenější svému cíli, a skutečnými škůdci i vyděděnci jsou pak ti, kteří se jakkoliv odlišují od daných norem.
Pro úspěšný chod civilizace je nutné vymýtit nejen všechny náznaky samostatného myšlení, ale i všechny emoce tak, aby se zbylá prázdnota zaplněná konzumací, sportem, sexuálními orgiemi a drogami prohlásila za štěstí. K tomuto cíli se postupuje již od samého začátku - vznik člověka a jeho osobnosti je prováděno uměle a dle aktuálních potřeb, předem jsou plánovitě předurčeny i jeho fyzické a intelektuální schopnosti tak, že pojmy pravda, láska, rodiče, matka či otec jsou považována za nejhrubší možné urážky, i když jejich smysl přibližně chápe jen několik jedinců, protože i dosažitelné vzdělání a vědomosti jsou omezeny jen na nejnutnější minimum toho, co je potřeba k vykonávání dané profese.
Nakolik je tato hrozba aktuální pro přítomnost, nechť si vášnivý čtenář odpoví sám, nicméně je obdobná selekce, změna, zvyšování či naopak snižování schopností dle původu, postavení či společenských zájmů za pomoci změny DNA velmi blízkou budoucností; rozdílné výchozí podmínky a možnosti dosažitelného vzdělání nikoliv na základě schopností, ale původu, je pak všeobecnou realitou. Smysl života populace Civilizace v nakupování, povrchních prožitcích a emociální otupělosti je pak nevyhnutelným trendem. Kdokoliv vybočuje z této řady, je nutně vyvrhel, ať již je ze strachu většiny nazýván levičák, alternativista, aktivista či terorista. Huxleyho Civilizace, a konec konců i ta naše, musí být chráněna od jakýkoliv snah o změnu, což je prováděno buď darem plného žaludku, nebo hrozbou vyloučení ze svého středu. V tomto kontextu je rovněž zajímavá komparace výdobytků sociálních revolucí jež od konce 18. století v západní civilizaci probíhaly - z dlouhodobého pohledu je patrné, že se vše dříve či později vrací zpět do výchozích předrevolučních podmínek.
»Jedno vajíčko, jedno embryo, jeden dospělý člověk - to je normální. Ale bokanovskyzované vajíčko pučí, proliferuje a dělí se. Osm až devadesát šest zárodků, a každý zárodek se vyvine v dokonale utvářené embryo a každé embryo v plnocenného dospělce. Devadesát šest lidských bytostí vyrůstá nyní tam, kde dříve rostla jen jediná. Pokrok.
„V podstatě,“ uzavřel Ř.L.P., „se bokanovskyzace skládá ze sériového zastavování vývoje. Zarážíme normální růst a - což je dost paradoxní - vajíčko reaguje pučením.“
Reaguje pučením. Tužky byly pilné. Ředitel ukazoval, zvolna se pohybující pás unášel stojan se zkumavkami do velké kovové
skříně, jiný stojan vyjížděl. Mechanismus tiše bzučel. „Za osm minut zkumavky projdou,“ sdělil. Osm minut je krajní mez, po kterou vajíčko snese ozáření tvrdými X-paprsky. Pár jich zahyne; ze zbývajících se nejméně citlivá dělí na dvě, většina vyžene do čtyř zárodků a některá do osmi. Potom se všechno vrátí do inkubátorů, kde se zárodky začnou vyvíjet. Za dva dny se prudce zchladí a jejich vývin se zastaví. Dostaneme dva, čtyři až osm nových zárodků, a nato se jim dá téměř smrtelná dávka alkoholu. Vyženou znovu - zárodek ze zárodku - a potom se nechají klidně vyvíjet, další zastavení vývinu by pro ně bylo osudné. Původní vajíčko je na nejlepší cestě, aby se z něho stalo osm až devadesát embryí- velkolepé zdokonalení přírody, to jistě uznáte! Identičtí blíženci, nikoli ubohá dvojčata nebo trojčata jako za starých časů, kdy se rodila živá mláďata a jen občas došlo k náhodnému dělení vajíčka; dnes to jsou celé tucty a kopy najednou.
„Kopy,“ opakoval ředitel a široce rozpřáhl ruce, jako by rozdával dary. „Kopy.“
Avšak jeden ze studentů byl tak hloupý, že se zeptal, jaká je v tom vlastně výhoda.
„Ale milý chlapče!“ obrátil se k němu prudce ředitel. „Což to nechápete? Opravdu to nechápete?“ Pozvedl ruku. Jeho výraz
byl slavnostní. „Bokanovského proces je jedním z hlavních nástrojů společenské stability.“
Hlavní nástroje společenské stability.
Standardní muži a ženy, v jednotných dávkách. Produkty jediného bokanovskyzovaného vajíčka poskytnou veškeré dělnictvo pro menší továrnu.
„Šestadevadesát identických sourozenců pracuje u šestadevadesáti identických strojů.“ Hlas se mu málem zachvíval nadšením. „Teď tedy víte, jak to je. Poprvé v dějinách světa!“ Citoval heslo planety: „Komunita - identita - stabilita.“ Veliká slova.
„Celý problém by byl vyřešen, kdybychom mohli vajíčka bokanovskyzovat donekonečna.“
Byl by vyřešen standardními gamami, neměnnými deltami a jednotnými epsilony. Miliony identických blíženců. Konečně byl princip hromadné výroby aplikován i v biologii.
„Ale bohužel,“ zavrtěl ředitel hlavou, „nemůžeme bokanovskyzovat neomezeně.“ Zdá se, že Šestadevadesát je horní mez a dvaasedmdesát dobrý průměr. Získat z jednoho a téhož vaječníku a z gamet téhož muže tolik identických blíženců, kolik je vůbec možné - to je to nejlepší (škoda, že jen to druhé nejlepší), co jsme dokázali. A i to bylo velmi obtížné.
Vždyť v přírodě to trvá třicet let, než dvě stě vajíček úplně dozraje. Ale naším úkolem je stabilizovat obyvatelstvo na jeho
dnešním stavu. K čemu by to bylo, kdyby se celá čtvrtstoletí trousila po kapkách dvojčata?“
Je zřejmé, že by to nebylo k ničemu. Podsnapova technika však nesmírně urychlila proces zrání. Nyní by se mohlo spolehlivě vypěstovat nejméně sto padesát zralých vajíček během dvou let. Oplodňujte a bokanovskyzujte - jinými slovy, násobte sedmdesáti dvěma, a dostanete v průměru téměř jedenáct tisíc bratrů a sester ve sto padesáti dávkách identických blíženců, všechny přibližně stejného věku, s rozptylem nejvýše dvou let.
„A ve výjimečných případech můžeme získat z jediného vaječníku i přes patnáct tisíc dospělých individuí.“
Kývl na světlovlasého, mladého, růžolícího muže, který šel zrovna kolem: „Pane Postere!“ Růžolící mladý muž přistoupil.
„Pane Postere, můžete nám říci nejvyšší údaj pro jednotlivý vaječník?“
„V této ústředně šestnáct tisíc dvanáct,“ odpověděl pan Poster bez zaváhání. Mluvil velmi rychle, měl živé modré oči a zřejmě
ho těšilo, že může uvádět čísla. „Šestnáct tisíc dvanáct, ve stu osmdesáti pěti dávkách identických blíženců. Bylo již ovšem dosaženo ještě mnohem lepších výsledků,“ sypal dál ostošest, „a to v některých tropických ústřednách. Singapur produkoval často přes šestnáct tisíc pět set a Mombasa se teď přiblížila k sedmnácti tisícům. Mají totiž nezasloužené výhody. Měli byste vidět, jak černošský vaječník reaguje na hypofýzu! Je to překvapující, jste-li zvyklý pracovat s evropským materiálem. A přece,“ pokračoval a zasmál se (ale v očích mu zasvitla chuť soupeřit a brada se vyzývavě vysunula), „a přece si myslíme, že je porazíme. Pracuji teď s báječným delta-minus vaječníkem, teprve osmnáct měsíců starým. Hotovo je již více než dvanáct tisíc sedm set dětí, částečně dekantovaných, částečně v embryonálním stavu. A pořád je plně funkční. Ještě je porazíme.“
„Takový duch se mi líbí!“ zahlaholil ředitel a poklepal panu Fosterovi na rameno. „Pojďte s námi, ať hoši pochytí něco z vašich odborných zkušeností.“
Pan Poster se skromně usmíval: „S radostí.“ Šli dál.
V plnírně vládl harmonický spěch a spořádaná aktivita. Ze suterénu, kde je banka tělesných orgánů, malé zdviže bleskově vynášejí čerstvé kusy masa z pobřišnice sviní, nařezané v potřebné velikosti. Zasvištění a cvak! - dvířka zdviže se rozletí, plnič láhví jen natáhne ruku, přenese kus blány, uhladí a vpraví do láhve, a než je plná láhev na běžícím pásu z dosahu, opět zasvištění a cvak! a ze suterénu vyletí nový kus peritonea a je vpraven do další láhve, následující v tomto nekonečném procesí, které se pomalu sune na pásu.
Vedle plničů stojí matrikáři. Procesí se sune dál; vajíčka se jedno po druhém přenesou ze zkumavek do větších nádob; rutinovaný zářez do pobřišnicové blány, morula je uložena na místo, vše se zalije fyziologickým roztokem... a láhev pokračuje na své cestě k etiketářům. Dědičné vybavení, datum oplodnění, příslušnost ke skupině bokanovského - všechny tyto údaje se přenášejí ze zkumavek na láhve. Už to není anonymní procesí, nýbrž procesí označkované a pojmenované, a to teď postupuje pomalu otvorem ve zdi do sociálně predestinačního sálu.
„Osmdesát osm krychlových metrů kartotéky,“ pravil se zalíbením pan Poster, když vstoupili do místnosti.
„Obsahuje všechny důležité informace,“ dodal ředitel.
„Každé ráno se upravují podle posledního stavu.“
„A každé odpoledne se koordinují.“
„Na tom základě, na němž se sestavují výpočty.“
„Tolik a tolik individuí takové a takové jakosti,“ řekl pan Poster.
„V takovém a takovém množství.“
„Neustále optimální intenzita dekantace.“
„Nepředvídané ztráty jsou okamžitě nahrazeny.“
„Okamžitě,“ opakoval pan Poster. „Kdybyste jen tušili, kolik hodin přes čas jsem pracoval po posledním japonském zemětřesení!“ zavrtěl hlavou a dobrosrdečně se zasmál.
„Predestinátoři předávají svá čísla oplodňovačům.“
„Ti jim posílají žádaná embrya.“
„Až se láhve dostanou sem, kde každé embryo dostává predestinaci.“
„Potom se posílají dolů do vlastní líhně.“
„Tam teď půjdeme.“
Pan Poster otevřel dveře a vedl je po schodech do suterénu.
Teplota byla stále tropická. Sestupovali do houstnoucího šera. Dvoje dveře a dvakrát lomená chodba chránily prostor, aby do
něho nemohlo proniknout denní světlo.
„Embrya jsou jako film,“ zažertoval pan Poster a otevřel druhé dveře. „Snesou jen červené světlo.“
A skutečně, dusná tma, do níž ho studenti nyní následovali, byla viditelná a purpurová, podobná tmě, jakou za letního odpoledne vídáme pod zavřenými víčky. Břichaté láhve narovnané v nekonečných řadách nad sebou i vedle sebe jiskřily, jako by byly posety nesčetnými rubíny, a mezi těmito rubíny se pohybovaly mdle červené přízraky mužů a žen s purpurovýma očima a příznaky lupusu. Hukot a bzučení strojů jemně rozechvívalo vzduch.
„Řekněte jim ještě pár čísel, pane Postere,“ řekl ředitel, který byl již unaven mluvením.
Pan Poster byl nesmírně potěšen, že jim může říci ještě pár čísel.
Délka dvě stě dvacet metrů, šířka dvě stě, výška deset, ukázal nahoru. Studenti zvedli oči ke vzdálenému stropu, jako když pijí kuřata.
Tři patra polic: přízemí, první galerie, druhá galerie. Ocelová pavučina galerií se ztrácela ve tmě všemi směry. Tři červené přízraky opodál odtahovaly čile demižony z pohyblivých schodů.
Pohyblivé schody vedoucí ze sociálně predestinačního sálu. Každá láhev může být umístěna najedno z patnácti polic. Každá police - ačkoliv to není vidět - je vlastně běžící pás, který se pohybuje sotva znatelně, rychlostí třicet tři a jedna třetina centimetru za hodinu. Dvě stě šedesát sedm dní, každý den osm metrů. Celkem dva tisíce sto třicet šest metrů. Jeden okruh v přízemí, jeden na první galerii, půl okruhu na druhé, a dvoustého šedesátého sedmého dne se láhve dostanou na denní světlo, do dekantační místnosti. Dostanou se do takzvané nezávislé existence.
„Ale mezitím,“ uzavřel pan Poster, „s nimi ještě ledacos uděláme. Spoustu věcí.“ Zasvěceně a triumfálně se zasmál.
„Takový duch se mi libí,“ poznamenal znovu ředitel. „Pojďme dál. Pane Postere, všechno jim vyložte.“
A pan Poster vykládal.
Vykládal jim o růstu embrya na peritoneálním podloží. Dal jim ochutnat silnou krevní náhražku, jíž se embryo vyživuje. Vysvětlil, proč se musí stimulovat placentinem a thyroxinem. Pověděl jim o výtažku z corpus luteum. Ukázal jim jehly, jimiž se výtažek na každém dvanáctém metru mezi nulou a 2 040 automaticky vstřikuje do láhví. Mluvil o postupně zvyšovaných dávkách hypofyzárních hormonů, které se jim podávají na posledních šestadevadesáti metrech jejich putování. Popsal umělý mateřský krevní oběh, zaváděný do každé láhve po sto dvanáctém metru. Ukázal jim rezervoár krevní náhražky a odstředivé čerpadlo, které udržuje tekutinu nad placentou v pohybu a žene ji syntetickými plícemi a filtrem pro odpadové zplodiny. Zmínil se o nepříjemném sklonu embryí k chudokrevnosti, který lze ovšem samozřejmě potlačit obrovskými dávkami výtažků z prasečích žaludků a z jater koňských fétů. Ukázal jim jednoduchý mechanismus, pomocí něhož se všechna embrya na každých osmi metrech v posledním dvousetmetrovém úseku společně přetřásají, aby si zvykla na pohyb. Upozornil na závažnost takzvaného dekantačního traumatu a vypočítal opatření, která vhodnou přípravou embryí snižují nebezpečný šok na nejmenší míru. Vyložil jim testování pohlaví, které se provádí okolo dvoustého metru. Vysvětlil systém značkování - T pro mužská individua, kroužek pro ženská a černý otazník v bílém poli pro ta, kterým je určeno zůstat neplodnými.
„Protože je samozřejmé,“ pravil pan Poster, „že ve valné většině případů působí plodnost jenom potíže. Pro naše účely by zcela postačil jeden plodný vaječník z každých dvanácti set. My však chceme mít dobrý výběr. A také musíme mít samozřejmě pro jistotu vždycky něco do zásoby. Proto necháváme třicet procent ženských embryí vyvinout normálně. Ostatní dostávají na každém čtyřiadvacátém metru po celý zbytek oběhu dávku mužského hormonu. Výsledkem je, že se dekantují jako neplodná - co do ustrojení zcela normální („až na to,“ jak musil připustit, „že pak mají nepatrný sklon k růstu vousů“), ale zaručeně neplodná.
„To nám konečně umožňuje,“ pokračoval pan Poster, „překročit hranice pouhého otrockého napodobování přírody a dostat se do mnohem zajímavějšího světa lidské vynalézavosti.“
Zamnul si ruce. Je totiž samozřejmé, že se nespokojíme s pouhým líhnutím embryí - to přece umí každá kráva. „Máme zde také predestinaci. Dekantujeme naše nemluvňata již jako socializované bytosti, jako alfy nebo epsilony, jako budoucí kanalizační dělníky nebo budoucí...“ Chtěl říci „budoucí světové kontrolory“, ale opravil se a řekl: „...budoucí ředitele líhní.“
Ř.L.P. přijal tuto poklonu s úsměvem.
Míjeli 320. metr na polici 11. Mladý mechanik beta minus hbitě seřizoval šroubovákem a francouzským klíčem čerpadlo krevní náhražky na láhvi unášené běžícím pásem. Jakmile otočil maticemi, bzukot elektrického motoru se o zlomek tónu snížil. Níž, níž... Poslední přitažení, pohled na otáčkoměr, a hotovo. Postoupil o dva kroky podél řady a začal dělat totéž na dalším čerpadle.
„Snižuje počet otáček za minutu,“ vysvětloval pan Poster. „Náhražka obíhá pomaleji. Prochází pak plícemi v delších intervalech a embryo dostává méně kyslíku. Není nad to zmenšit přívod kyslíku, aby embryo bylo udržováno pod normálem.“ Znovu si zamnul ruce.
„Ale proč chcete udržovat embryo pod normálem?“ otázal se naivně jeden ze studentů.
„Osle!“ přerušil ředitel dlouhou odmlku. „Copak vás nenapadlo, že epsilon-embryo musí mít nejen epsilon-původ, ale i epsilon-prostředí?“
Zřejmě ho to nenapadlo. Byl z toho celý zmaten.
„Čím nižší kasta,“ řekl pan Poster, „tím méně kyslíku. To působí především na mozek. Potom na kostru. Při sedmdesáti procentech normální dávky kyslíku dostanete trpaslíky. Při méně než sedmdesáti bezoké zrůdy, které jsou zcela neužitečné,“ uzavřel pan Poster.
Ale kdyby se (jeho hlas dostal důvěrný a horlivý nádech) našel postup, jímž by se zkrátila doba zrání, jaké by to bylo vítězství, jaké požehnání pro společnost!
„Připomeňte si koně.“
Připomněli si ho.
Zralý v šesti letech. Slon v deseti. Kdežto člověk ještě ani ve třinácti není pohlavně zralý a teprve ve dvaceti je plně vyvinut. Ovšem plodem zpožděného vývoje je zase lidská inteligence.
„Ale u epsilonů,“ pravil pan Poster velmi správně, „lidskou inteligenci nepotřebujeme.“
Nepotřebovali ji a nevytvářeli ji. Ale i když rozum epsilona byl hotový v deseti letech, tělesná způsobilost k práci nastávala teprve v osmnácti. Dlouhá léta nezralosti, zbytečná a promarněná. Kdyby se fyzický vývoj mohl uspíšit tak, jako je tomu, řekněme, u krávy, jaká by to byla obrovská úspora pro komunitu!
„Obrovská,“ mumlali studenti. Nadšení pana Fostera bylo nakažlivé.
Začal se vyjadřovat dosti odborně. Mluvil o abnormální endokrinní koordinaci, která způsobuje, že lidé rostou tak pomalu. Předpokládal, že příčinou toho je zárodečná mutace. Bylo by možné následky této zárodečné mutace odstranit? Mohlo by být individuální epsilon - embryo vhodným postupem přivedeno k témuž normálnímu vývoji, jaký je u psů a krav? V tom je ten problém. Zbývá ho jen vyřešit.
Piikington v Mombase vypěstoval individua, která byla pohlavně zralá ve čtyřech letech a zcela dospělá v šesti a půl. Vědecký triumf. Jenže společensky bezcenný. Šestiletí muži a ženy jsou příliš hloupí dokonce i pro práci epsilonú. To je proces, při němž se vyřeší buď všechno, nebo nic; buď se vám modifikace nepodaří vůbec, anebo změníte všechno. A tak se stále hledá ideální kompromis mezi dospělostí ve dvaceti a dospělostí v šesti. Zatím bezvýsledně. Pan Poster vzdychl a potřásl hlavou.
Při svém putování purpurovým šerem se na sto sedmdesátém metru dostali ke krytu na polici 9. Od tohoto místa byla police 9 uzavřena a láhve dobíhaly zbytek dráhy jakýmsi tunelem, tu a tam přerušovaným dvoumetrovými až třímetrovými mezerami.
„Adaptace na horko,“ řekl pan Poster.
Horké tunely se střídaly s chladnými. Zároveň s chladem znepokojují embrya tvrdé X-paprsky. Až budou embrya dekantována, budou mít z chladu hrůzu. Jsou predestinována emigrovat do tropů, stát se horníky, pradlenami acetátového hedvábí a dělníky v ocelárnách. Později bude jejich rozum uzpůsoben k tomu, aby potvrdil zkušenost jejich těl. „Adaptujeme je na to, aby jim šlo horko k duhu,“ dodal pan Poster. „Naši kolegové nahoře je naučí vedro milovat.
„A to,“ vpadl ředitel nabubřele, „to je tajemství, jak žít šťastně a čestně - milovat práci, která je člověku určena. Cílem veškeré predestinace je přivést každého k tomu, aby miloval svůj nezměnitelný sociální úděl.“
V prostoru mezi dvěma tunely stála asistentka a dlouhou tenkou stříkačkou opatrně zkoumala rosolovitý obsah unášené láhve. Studenti i jejich průvodci se zastavili a tiše ji několik vteřin pozorovali.
„Dobře, Lenino,“ řekl pan Poster, když se konečně vzpřímila a vytáhla stříkačku.
Dívka se polekaně obrátila. Byla neobyčejně hezká, ačkoliv měla lupus a rudé oči.
„Henry!“ Její úsměv se červeně zableskl nad řadou korálových zubů.
„Rozkošná, rozkošná,“ zamumlal ředitel a dvakrát nebo třikrát ji lehce plácl. Odvětila uctivým úsměvem.
„Co jim dáváte?“ otázal se pan Poster a nasadil zcela úřední tón.
„Jen obvyklou dávku tyfu a spavé nemoci.“
„Očkování dělníků určených pro tropy začíná na sto padesátém metru,“ vysvětloval pan Poster studentům. „Embrya mají ještě žábry. Imunizujeme tedy rybu proti nemocem budoucího člověka.“ Potom se obrátil znovu k Lenině. „Dnes odpoledne na střeše, za deset minut pět,“ řekl, „jako obvykle.“
„Rozkošná,“ opakoval znovu ředitel, naposled ji plácl a šel za ostatními.
Na polici 10 byla příští generace dělníků pro chemický průmysl adaptována na styk s olovem, žíravým louhem, dehtem a chlorem. První část dávky dvou set padesáti raketových techniků v embryonálním stavu právě míjela 1100. metr na polici 3.
Zvláštní mechanismus udržoval nádoby ve stálé rotaci. „Aby se zdokonalil jejich smysl pro rovnováhu,“ vysvětloval pan Poster.
„Opravy ve volném prostoru na vnější straně rakety, to je choulostivá věc. Když stojí zpříma, zpomaluje jim krevní oběh, takže
jsou skoro vyhladovělí, a když stojí na hlavě, tak jej zdvojnásobí mé. Učí se spojovat stání na hlavě s pocitem blaha a jsou úplně šťastni, jen když stojí na hlavě.“
„A nyní,“ pokračoval pan Poster, „bych vám rád ukázal velmi zajímavou predestinaci intelektuálů alfa-plus. Máme jich velkou dávku na polici 5. První galerie,“ zavolal na dva hochy, kteří se právě chystali sejít do přízemí.
„Jste asi na metru 900,“ poučoval. „Nemůžete provádět žádnou úspěšnou predestinaci intelektuálů, dokud zárodky neztratí ocasy. Pojďte za mnou.“«[1]
V dalším vývoji jsou v dítěti za pomoci hesel a říkanek vštěpovány odpovědi na základní životní otázky, stejně tak jako žádané a jediné správné chování i společenský postoj, ve kterém je vyžadována absolutní příslušnost k vlastní kastě, potřeba společnosti i vlastní oblíbenosti jež nutně vedou k požadované spotřebě (otázka nutnosti konformity a potřeby spotřeby viz úvahy Ad láska a Orgasmus, konformita a umění).
Z tohoto uzavřeného kruhu však byl proti své vůli vyděděn Bernard Marx, jež trpěl malým vzrůstem, když mu byl omylem v jeho embryonálním stavu aplikována dávka alkoholu. Sice tak nechtěně vybočoval ze stejnorodé linie, stal se podezíravým i sebelítostivým, ale jeho utrpení spojené s inteligencí ho donutilo přemýšlet tak, že si dokázal, tedy alespoň částečně, uvědomovat nesmyslnost a prázdnostu mnohých frází, jež jsou dětem ve spánku po mnoho let přeříkávány tak, že se stanou nedílnou součástí jejich myšlení, a vymanil se z nich. Jeho odlišnost, kdy narozdíl od ostatních nenalézal potěšení v davu, ale v samotě, nikoliv v mase, ale v přemýšlení, jej spojilo s Helmholtzem Watsonem, géniem nejvyšší kasty, který se též díky své inteligenci, jež se nespokojila s danou predestinací, ale chtěla dále objevovat a pokládat si otázky na zakázaná témata. A zatímco byla Bernardova odlišnost trpěná a nechtěná, Helmholtz, který byl u žen jedním z nejoblíbenějších mužů své generace, o ni vědomě usiloval. Nespokojoval se se skládáním jednoduchých a účinných propagandistických sloganů a průpovídek, ale začal psát básně, což bylo bráno jako porušení všech pravidel budujících iluzi všeobecného štěstí.
Tato celosvětově uniformní civilizace však měla několik výjimek těch, kteří se nedokázali či nechtěli zařadit: první byly Ostrovy, kam se posílali příliš inteligentní a následně nespokojení jedinci a druhou byly divošské rezervace v Severní Americe, kde na území chráněném dráty vysokého napětí žila komunita původních indiánů, jež žili tak jako jejich předci a potažmo i jako obyvatelé Civilizace před Revolucí - tj. plodili, rodili a vychovávali své děti, žili v trvalých rodinných svazcích, měli své náboženství, kult předků, strach ze smrti, i radost ze života…
Bernard v jedné z těchto rezervací, tzv. Divočiny, kam se dostal na zvláštní propustku díky své predestinaci psychologa, objevil dva ztracené příslušníky Civilizace: ženu, která se před dvěma desetiletími v rezervaci zřítila do jedné ze strží a jejího v rezervaci narozeného syna (přes po mnoho let opakované sugesce se občas stávalo, že selhala antikoncepce a žena musela jít na potrat), a oba Bernard zneužil pro své sobecké plány - chtěl se vyhnout vyhnanství na jednom z Ostrovů, které mu hrozilo pro jeho osamělost.
Po návratu byla zestárlá a tlustá matka uklizena s pravidelným přídělem drog - jen samotné slovo matka znamenalo tu nejtěžší urážku, natož pak skutečný fakt snoubený se stářím a ošklivostí (v Civilizaci stáří díky sériím lékařských zákroků, kdy měli šedesátiletí tělo dvacetiletých, neexistovalo), nicméně její syn John, všeobecně přezdívaný Divoch se stal všeobecnou atrakcí znuděné společnosti a Bernard tak jako jeho jediný spojník s civilizovaným světem mohl získat to, po čem celý život toužil - tj. úctu, obdiv a především kteroukoliv ženu, jíž se mu zachtělo.
Avšak citově plnohodnotný Divoch si začal brzy uvědomovat prázdné pozlátko Civilizace a jeho prázdnotu, a toužil najít to, co bylo v Civilizaci zakázáno - partnerskou lásku ale i štěstí a svobodu. Spřátelil se s podobně idealisticky laděným Helmholtzem, který však ženami pohrdal a nechápal i mnohé další z Divochových snů, potvrzených v tragédiích Shakespeara, jehož zakázanou knihu (číst knihy zabraňuje spotřebě) nalezl v Divočině. Společně se vzbouří a začnou vyhazovat drogy rozdávané v rámci odměny příslušníkům nižší kasty. Jsou zatčeni, Bernard a Helmholtz vyhnáni na jeden z Ostrovů a Divoch odešel znechucen do samoty. Avšak pro ostatní byl stále lákavou atrakcí a po tajném nafilmování jedné ze svých náboženských pohroužení, kdy se do mrskal do krve představuje si při tom svou fyzicky nenaplněnou lásku k Lenině, kterou pro její, v Civilizaci běžnou a požadovanou promiskuitu, proklínal jako běhnu a děvku (stejně jako kdysi manželky indiánů jeho matku, která nechápala své provinění milovat se s každým, kdo o ni projeví zájem).
Film vzbudí mnohonásobně vyšší pozornost a osamělý maják, kde Divoch v osamění žije, je doslova obklopen zástupy zvědavců, kteří žádají, aby se divoch zase zmrskal. Ve chvíli jejich vytržení, kdy v zfanatizovaně křičí „my chceme důtky - my chceme důtky“ přiletí milovaná i proklínaná Lenina, kterou Divoch k radosti davu začne pronásledovat a mrskat, což přeroste ve všeobecné bičování a následné orgie.
»„Zabij, zabij, zabij...,“ křičel divoch dále.
Pak náhle někdo začal zpívat „Hece peče“ a v okamžiku se všichni přidali k refrénu, zpívali a začali tančit. Hece peče, pořád dokolečka dokola a bili jeden druhého v šestiosminovém taktu. Hece peče...
Teprve po půlnoci odletěla poslední helikoptéra. Otupen somou a vyčerpán dlouhým běsněním smyslnosti, ležel divoch na
vřesu a spal. Když se probudil, stálo slunce již vysoko. Chvilku ještě ležel, mžoural jako sova do světla a nedovedl nic pochopit.
Pak si náhle vzpomněl - na všechno.
„O Bože, o můj Bože,“ a zakryl si rukou oči.
Toho večera se roj helikoptér, který bzučel nad Hog's Backem, podobal černému mraku, dlouhému deset kilometrů. Popis orgie souladu z minulé noci přinesly všechny noviny.
„Divochu!“ volali první příchozí, jakmile přistáli se svou helikoptérou. „Pane Divochu!“
Žádná odpověď.
Dveře do majáku byly pootevřeny. Strčili do nich a vstoupili do šera za zavřenými okenicemi. Klenutým průchodem na druhé straně místnosti mohli vidět první stupně schodiště, které vedlo do vyšších poschodí. Přesně pod vrcholem oblouku se klátil pár nohou.
„Pane Divochu!“
Pomalu, velmi pomalu, jako dvě nepospíchající střelky kompasu se nohy otáčely vpravo; na sever, severovýchod, východ, jihovýchod, jih, jihozápad; potom se zastavily a po několika vteřinách se otáčely znovu vlevo, bez jakéhokoliv spěchu. Na jihojihozápad, jih, jihovýchod, východ...«[2]
Použitá literatura:
- Aldous Huxley, Konec civilizace, Maťa, Praha: 2004.
Pavučina:
Verze pro tisk- Přidat komentář
- 16189x přečteno
Zaslat e-mailem
