V noci jsem snil, že jsem motýlem

V Jižní Korei, v zemi svého vzniku, se z druhé části volné trilogie na téma „pomsta“, Old Boy, režiséra a filmového tvůrce Park Chan-wooka stal jeden z nejnavštěvovanějších filmů celé historie. V Evropě pak sice zdaleka nezaznamenal, vzhledem k absenci nějaké velké reklamy i zemi svého původu, jež se nemůže pochlubit bohatou filmovou historií, takovou návštěvnost, ale zato na mnoha filmových festivalech způsobil kulturní i umělecký šok, a to nejen proto, že z již dávno vyčpělého tématu, jež navíc završil i zdánlivě definitivně uzavřel Quentin Tatantino ve své kultovní parodii Kill Bill, ale nabídl i zcela nový úhel pohledu, kde je pomsta zrelativizována až ad absurdum, a učinil tak formou, jež na jedné straně šokuje svým bezostyšným naturalismem, ale na straně druhé tak činí jen v náznacích, vlastní krvavé scény, ve kterých jsou kladivem trhány zuby či si hlavní hrdina si nůžkami ustřihne jazyk, jsou ponechány (s výjimkou pojídání živé chobotnice) jen na fantazii diváka.

Velmi často bývá citován výrok Quentina Tarantina, jenž po shlédnutí snímku Old Boy na festivalu v Cannes (Park Chan-wook zde za svůj film získal cenu za nejlepší režii) prohlásil: „Ten film je mnohem víc tarantinovštější než všechno, co jsem natočil já sám…“, nicméně přes mnoho společných atributů i umělecké kvality se Old Boy pohybuje ve zcela odlišných dimenzích, ba troufám si říci, že Tatartina o řád převyšuje.

Určitou slabinou filmu by se snad mohla zdát jeho komixová předloha, ale je to slabina jen opravdu řádné hnidopichy, protože původní námět Chan-wook od základu přetvořil dle obrazu svého a svůj původ film prozrazuje jen v několika bojových scénách, jež jsou však na rozdíl právě od Tarantina a všech filmů z tohoto žánru snímány v jediném dlouhém záběru, kde divákem není manipulováno pomocí střihů či počítačových efektů, ale jen dokonalou filmovou prací režiséra a herců.

Význam celého filmu je pak povýšen z obvyklé kategorie atrakcí v kombinaci s černým humorem, sexem a násilím, byť si jich divák užije dosytosti, do kategorie hlubokomyslných existencialistických rozjímání. Ale i ono násilí, neevropský naturalismus a nahota nejsou do filmu nahozeny nějak naslepo, a i když tvoří okrajové scény snímku, jsou nesmazatelně zapsány do divákova povědomí, snad také proto, že jsou doprovázeny mistrovskou orchestrální hudbou. A i takové scény jako je trhání zubů kladivem, nemají díky doprovodné hudbě Antonia Vivaldiho šokující projev i na slabší povahy, ba jistě nejeden divák z kina odcházel prožitým kulturním šokem se zcela vyprázdněnou hlavou s chutí se v nejbližším bistru zakousnout do živé chobotnice.

Krom mistrovské režie Park Chan-wooka a originálním hudebním podtržení jsou dalšími devizami filmu i skvělá kamera Chung Chung-hoona a mistrovské herecké výkony, kde zejména Min-sik Choi nenechává nikoho na pochybách tak, že film všude sklízel, krom prvotního šoku, dlouhé ovace a krom ceny na MFF v Cannes 2004 i British Independent Film Award a Cenu diváků na festivalu v Bergen.