V noci jsem snil, že jsem motýlem

Dílo, kterému se Marcel Proust obětoval, a které ho nakonec zabilo. Není ho vůbec jednoduché hodnotit a není tedy náhodou, že se ve své historii mnohokrát setkalo s úplným odmítnutím, kdy byl Proust donucen vydat první díl - Svět Swannových - pod autorským nákladem, protože pro něj nemohl najít žádného vydavatele. Autor ale nezakolísal a již tato první část plánovaného rozsáhlého cyklu se setkala s velkým ohlasem. Díl druhý byl v roce 1919 oceněn Goncoutvovou cenou, ale tak jako když si musel Proust klestit cestu přes všeobecnou nedůvěru a nepochopení, byly další díly oceňovány jen těmi nejnadnesenějšími přívlastky doprovázené přirovnáními o autorově genialitě. Ale ani tentokrát se nenechal Proust vytrhnout ze svého ponoření se do minulosti a dál bojoval s nelítostně ubíhajícím časem, silami a podlomeným zdravím, aby své kolosální dílo dokončil.

Za jeho života krom Světa Swannových (Du coté de chez Swann) z roku 1913 ještě vycházejí tři další části: Ve stínu kvetoucích dívek (A l’ombre des jeunes filles en fleurs) v roce 1918, Svět Guermantových (Le Coté de Guermantes) v roce 1920 a 1921 a Sodoma a Gomora (Sodome et Gomorrhe) v dubnu 1922. Zbývající díly byly otištěny až post morte a poslední z nich již jen na základě náčrtu autorského rukopisu.

Obsah knihy samotné lze popsat jen dvěma způsoby, buď oním degradujícím přívlastkem něčeho geniálního ale se silným nádechem zprofanovanosti, protože nové zkratky musí přebíjet ty stávající, aby ještě dokázaly upoutat znuděnou pozornost. Druhým možným pohledem je hluboká sonda zpod autorovu kůži, o kterou se teď pokusím.

Sledovat vypravěčovy vzpomínky je, alespoň zpočátku kdy jste ještě nepřijali Proustův styl založený na nezúčastněném a čistě popisném způsobu vyprávění, velmi náročné. Styl, který nehodnotí, neanalyzuje, jen zdánlivě bez jakéhokoliv valu a skladu předkládá i ty nejnepodstatnější a nejnudnější detaily, které máte chuť po desítkách stránkách přeskakovat, se skládají do kostiček obrovské mozaiky, kde každý detail má své pevně určené místo a význam, ale který můžete ocenit jen v souvislosti s obrazem, který skládají desítky a stovky těchto neniternějších detailů.

Proustova hloubka spočívá právě v distancování se o šokování čtenáře nečekanými obraty a  pokusy o mělké bahnitě zasmrádající jímky. Mozaikové kamínky dávají možnost uchopit tentýž aspekt z mnoha úhlů a časových vzdáleností, kdy jste nuceni mnohokrát přehodnocovat svůj názor, přesně podle časového vývoje a života vypravěčova, který si zpětně uvědomuje mnoho detailů, kterým dříve nedával pozornost, jež však dávají mnoha událostem a prožitkům často zcela opačný nádech. Charakteristika všech vystupujících postav je nechána jen na schopnostech čtenářově, kdy jsou mu servírována jen vnější fakta a činy, z kterých musíte dovodit podstatu jednotlivých osobností, které se navíc mění v čase, ve vlastním lidském vývoji i v očích druhých, které je ovšem zase vnímají pokrouceně vlivem svého vlastního specifického pohledu a pochopení všehomíru.

V Hledání ztraceného času se objevují opravdu jen lidské povahy, které mají širokou škálu charakterových vlastností, které rozhodně nevznikly ve vzduchoprázdnu, ale jsou nejlepší výpovědí o společnosti, které jsou věrnými příslušníky, a nelze je charakterizovat rozdělením na „ty dobré“ a „ty špatné“. Vzpomeňte si na někoho, koho opravdu dobře znáte a pokuste se nám vylíčit jeho povahu – když řeknete, že je totální hlupec či nadaný virtuóz, budete mluvit o někom, koho opravdově neznáte, a který ve vás jen vyvolává určité rezonance vaší vlastní osobnosti. A stejně lze charakterizovat postavy Proustova románu, buď řeknete komorník, který odebírá u vchodu kabáty nebo ze sebe vychrlíte různorodou snůšku vlastností a pocitů, které ve vás daná postava vyvolává, a pokud půjdete ještě do větší hloubky asi i řeknete svůj názor na jejich psychologický vývoj a důvody, proč se staly těmi, kterými se staly, ale rozhodně je nebudete moct odsoudit jednou čistě adorující či negativujízící sentencí.