V noci jsem snil, že jsem motýlem

Nad výše uvedeným citátem mi tuhne krev žilách. „Svoboda“ je pro mnoho lidí jednou z nejzákladnějších lidských hodnot, ale jako svoboda není synonymem anarchie, není ani to, za co je zaměňována - mít legitimní nárok pro své sobectví.

Od počátku 80. let začalo uvnitř Komunistické strany Číny působit reformní demokratizační proces, který bývá často srovnáván s ruskou Perestrojkou, ale příčiny byly poněkud jiného rázu. Od 80. let začíná prudce růst čínská ekonomika, mnoho lidí si mohlo začít užívat materiálních výdobytků, které byly v několika předchozích desetiletích zcela nemyslitelné. V reakci na probíhající transformaci se ozývá hlas komunistického reformního hnutí o diskuzi nad některými marxistickými ideami, které začaly být zastaralé. Tyto snahy našly odezvu mezi intelektuály a v roce 1986 se zrodily první demonstrace žádající liberalizaci stávajícího režimu. Byly však potlačeny,její účastníci byli perzekvováni, sympatizanti z Komunistické strany vyloučeni a ostatní vyhozeni ze svých zaměstnání.

V roce 1988 se ekonomika začala vlivem transformace „přehřívat“, což vedlo k 25% inflaci, růstu nezaměstnanosti a značné nerovnosti mezi jednotlivými oblastmi Číny.

15. dubna 1989 umírá Chu Jao-pang, který byl do roku 1987 předseda ÚV KS Číny, a pro mnohé představoval symbol možné svobody. Dva dny poté ze na náměstí Tchien-an-men sešlo několik set studentů, aby uctilo jeho památku. Shromáždění se začalo měnit v demonstraci, vznikaly debaty a požadavky liberalizace, mimo jiné žádaly svobodu projevu a tisku i oslabení vedoucí role Komunistické strany.

Počátkem května se nepokoje začaly šířit z Pekingu do dalších měst, protože se očekávalo, že hnutí podpoří na své návštěvě prezident Sovětského Svazu Michael Gorbačov. Demonstrace vyvrcholily 17. května, kdy se na náměstí Nebeského klidu sešlo kolem 2 miliónů lidí. V této době nebyl jasně stanovený oficiální postoj a tak o demonstracích v těchto dnech nezávisle a objektivně informovala i čínská média.

Vedení strany se rozdělilo na část vedou premiérem Li Pchengem, jež požadovala tvrdé potlačení demonstrací a část vedená generálním tajemníkem Čao C´-jangem, která doporučovala jednání, ale rovněž požadovala prošetření případů korupce mezi nejvyššími představiteli politbyra.

Nakonec zvítězila ideologická tvrdá linie a bylo vyhlášeno stanné právo. Ihned poté, v noci na 19. května vystoupil Čao C´-jang před demonstranty na náměstí Tchien-an-men a omluvil se jim, že nedosáhl naplnění reformačních představ. Za tento projev byl krátce poté odvolán a na jeho místo dosazen konzervativně smýšlející Ťiang Ce-min, dosavadní starosta Šanghaje.

Od 27. - 28. května se studenti na náměstí Nebeského klidu pomalu začali rozcházet, opadalo nadšení, které zaplavilo všechny obyvatele Pekingu, ale současně se u města začala shromažďovat armáda, aby byla připravena pro případný vojenský zásah.

Na náměstí zůstala jen malá část demonstrujících a oživení nenastalo ani po vztyčení sochy demokracie. Vojska se ve městě objevila 29. a 30. května, rozhodnutí o zásahu padlo 2. června, 3. června byl vydán rozkaz a v noci na 4. června byli zbylí studenti nelidsky zmasakrováni.

Nejsou známy přesné zprávy o tom, co se na náměstí Nebeského klidu odehrávalo. Dle nezávislých zdrojů armáda celé náměstí obklíčila, snad vyzvala demonstrující odchodu, část protestujících mohla odejít a zbytek byl pobit. Dle oficiálních informací přišlo o život jen dvanáct lidí. Dle nezávislých odhadů byl však počet lidí rozdrcených pod pásy tanků či zastřelených kulkami svých spoluobčanů několik stovek až tisíců (nejčastěji se udává 1 300 až 3 000 mrtvých).

Následující den 5. května bylo se v televizi i v novinách objevil seznam hledaných nepřátel režimu z řad studentů, učitelů, intelektuálů i vědců. Lidé byli zastrašováni, aby neukrývali hledané demonstranty a po celé Číně nastala vlna zatýkání a poprav.

V pracovních táborech a gulazích bylo uvězněno asi 15 000 lidí, cca 300 je vězněno dodnes, 15 let poté. Kdo z propuštěných neodešel do zahraničí, je vystavován policejním perzekucím a většinou nemůže najít zaměstnání ani v soukromých podnicích.

Přirozeně se naskýtá otázka, jaká je cena svobody i otázka „být či mít“. Jistě, odpověď závisí na míře duševní výše a obzorů jednotlivců, ale vzhledem k tomu, že je svoboda chápána jen jako individualismus, možnost myslet jen sám na sebe a uzavřít se tak bez výčitek svědomí do krunýře narcismu a sobectví, je toto dilema vyřešeno ve prospěch jistoty plných (zacpaných) úst.

Přes perzekuce, zastrašování a preventivní zatýkání se 4. června na Náměstí klidu sešlo „oslavit“ 15. výročí masakru několik tisíců lidí, pro které byla svoboda jednoznačnou volbou…