V noci jsem snil, že jsem motýlem

O tvorbě první dámy českého filmu, Věře Chytilové, můžeme z místa snést přehršel superlativů. Já se omezím na pouhé tři z mého pohledu nejcharakterističtější: originalitu, nadčasovost a komplexnost, které se dále pokusím rozvést v divácky poněkud méně oblíbeném snímku Kopytem sem, kopytem tam.

Zvlášť při prvním doteku s tvorbou Věry Chytilové nám bude s největší pravděpodobností poněkud na obtíž jistá nevybroušenost až hrubost, kdy se Chytilová striktně vyvaruje čehokoliv, co by zavánělo laciným přehráváním a hereckým patosem. A ve své snaze dosáhnout jisté míry autentičnosti, kdy ostatně nelze jednoznačně rozdělit její tvorbu na část filmovou a část dokumentární, protože oba dva typy filmové přístupu se v jejím podání v mnohém překrývají, a neváhá, ostatně je to debutantka odchovaná ve zlatých 60. létech, vyhledávat každou příležitost a obsazovat statisty a neherce.

Nicméně režijní rukopis Chytilové je mnohem bohatší a krom určité surovosti, kdy v souladu s postupem vyzískat z tématu co největší míru realističnosti, patří mezi onen typ autokratických režisérů, jež vedou herce tvrdou rukou, která nepřipustí nic jiného, než vydat ze sebe to nejlepší, současně nechává hercům sdostatek prostoru pro vyjádření nejen sebe samého, ale i k častým improvizacím.

Dalšími faktory jež naplňují onu „chytilovskou“ originalitu a komplexnost je krom režie i obvyklá práce na scénáři i neviditelná ruka, jež bdí nad vedením kamery, návrhem kostýmů i hudebního doprovodu tak, že snímky Věry Chytilové můžeme co do komplexnosti a propracovanosti označit v české filmové kotlině jako neopakovatelný fenomén.

Věra Chytilová však nepřichází pouze s původními tématy, ale dokonce určuje určitý budoucí trend, kdy její filmy slouží jako, byť nedosažitelný, vzor. Podíváme-li se tedy blíže na tématiku snímku Kopytem sem, kopytem tam a oprostíme se od její „chytilovské“ složky, získáme určitý prototyp filmu, jež ve svém námětu sleduje životní radosti i strasti mladých lidí, jejich svobodu a nezávislost s projevem zejména v nezávazných sexuálních dobrodružstvích, flámech a napůl opileckých víkendových či dovolenkových seancích, který na sebe sice již z principu váže poměrně značný divácký ohlas, avšak v české kinematografii nemá příliš vekou tradici.

Pokusíme-li se však o ono absurdum a srovnáme právě Kopytem sem, kopytem tam se svými tématickými souputníky, počínaje Kamarádem do deště, přes Samotáře až někam po Snowborďáky oceníme Věru Chytilovou hned na několikrát a to jak pro lehkost, se kterou se toho tématu ujala, kdy sex, flámy, drogy či aids tvoří pouhou kulisu k širší výpovědi, tak pro její nadčasovost, kdy přes takřka dvě desetiletí, jež od vzniku Kopytem sem, kopytem tam uplynuly, nemám pocit, že by se v hodnoty či myšlenky mladé generace až natolik pozměnily. Právě naopak.

Přirozeně zcela neoddiskutovatelné jsou pak herecké výkony zejména z řad osazenstva Divadla Sklep, Tomáše Hanáka, Milana Šteindlera a Davida Vávry, jež lze charakterizovat jako exhibice někde mezi mistrovským herectvím a totálním antiherectvím.