V noci jsem snil, že jsem motýlem

V šedesátých a sedmdesátých letech se na ruské obloze objevila hvězda, která zastínila vše včetně zničující cenzury totalitního režimu. Vladimírovi Vysockému nebylo za jeho života dovoleno publikovat, vydávat desky ani koncertovat, přesto však jeho písně znal každý, jejím poslechem se netajili ani příslušníci KGB a ruské kosmonauty chránily při jejich dlouhých pobytech ve vesmíru před zešílením, jeho básně si lidé navzájem opisovali tak, že překonaly hranice všech kontinentů - báseň Spaste naše duše se stala v sedmdesátých letech hymnou Portugalských partyzánů v jejich odboji proti diktatuře, jeho životní role, Shakespearův Hamlet, se mu stala zrcadlem jeho nejvnitřnější duše, po dva roky roli nacvičoval, aby dosáhl dokonalého spojení. Jeho ztvárnění symbolizující souboj pravdy a čistoty Hamletovy osobnosti s lhostejností a zlem vystupňované otázkami, na které není možno odpovědět, představovalo samotného Vysockého a režim, který mu nedovoloval dýchat. Herecká partnerka Alla Děmidová charakterizovala jeho expresivní zničující způsob hraní slovy: "Razantně vybíhal na scénu, bílý jako smrt, nikoho si nevšímal a absolutně se soustředil na to, co dělá, na to že musí dohrát do konce. Ne dohrát, dožít do konce. A to bylo geniální. Takhle se má Hamlet hrát, ale tak se hrát nedá." V posledních letech zvracel mezi výstupy krev, musel si nechávat vpichovat tišící injekce, ale vždy bledý jako stěna znovu vyběhl na scénu a jeho životního představení nemohl zastavit ani infarkt, který jej skácel přímo na jevišti dne 25.července 1979, ne, Vladimíra Vysockého nezastavil dusící režim ani meze fyzického těla.

Vladimír Semjonovič Vysockij se narodil 25. ledna 1938 v Moskvě. Nebyly mu ani čtyři roky, když začala válka, která ovlivnila celý jeho pozdější život. Během náletů ostatním přednášel vlastenecké básně, které se naučil ve školce, a již tehdy všechny zaujal svým zápalem při recitaci. Jeho otec Semjon Vladimirovič se aktivně zúčastnil války jako plukovník zpravodajské služby, matka byla překladatelkou odborné literatury z němčiny. V poválečných letech žil mezi léty 47 a 49 s oběma rodiči v Eberswaldu, po jejich rozvodu pak dále v Berlíně, kde se o něj stará nová manželka jeho otce Jevgenija Stepanovna Vysockaja-Lichalatova a Vladimír mimo jiné bere hodiny fortepiana. Po trvalém návratu do Moskvy pak až do roku 1955 žije v rodině svého otce. V témže roce začíná studovat strojírenskou fakultu Moskevského institutu, ale již po jednom semestru se plně soustředí jen na přijímací zkoušky na divadelní fakultu MCHAT. Již během studentských let píše básně, parodie, kuplety a hojně improvizuje. Po dokončení studií se stává členem souborů divadel A.S. Puškina, Divadla miniatur, zkouší v divadle Sovremennik; od roku 1964 je členem divadla Dramy a komedie na Tagance, kde pod vedením fenomenálního režiséra Jurije Ljublimova vytváří svou životní roli - Hamleta.

Od konce padesátých let se Vysocký začíná objevovat i ve filmu, kde ztvárnil na třicet rolí, od počátku šedesátých let pro film skládá i hudbu. Své hudební začátky spojoval s Bulatem Okudžavou: "Mně ohromilo, jak silný vliv mají jeho verše na posluchače, když je čte s pomocí kytary a taky já jsem to začal zkoušet." Jeho první písní napsané v Sankt Petěnburgu (Leningradě) Tetování se od roku 1961 do poloviny 60. let začala odvíjet prvotní umělecké období inspirované uličním folklórem a romancí, které mělo často nádech parodie. Následnou uměleckou krizi překonal příchodem do Divadla na Tagance, ve kterém se pro jeho intelektuální zaměření sešla tehdejší umělecká, spisovatelská, vědecká i skladatelská špička tehdejšího Ruska. V letech 1964 až 1968, kdy začíná jeho profesionální tvorba se i rozšiřuje jeho žánrový repertoár, reaguje na politický i osobní život, píše pohádkové písně, písně inspirované sci-fi, ale i sportem. Důležitou součástí jeho tvorby byly válečné náměty "jó, těla mrtvých jsou báječný lapače střel, dík mrtvým přežijou živý" často se proplétající s vězeňskou a politickou otázkou "Připijem si, ať všechny lágry po Rusku zrušej, ať se zbouraj všechna vězení".

v roce 1969 se Vysocký seznámil se svou životní láskou herečkou Marinou Vladyovou. Její rodiče, otec byl operní zpěvák a matka primabalerína, z Ruska emigrovali do Paříže, ale nadále u svých čtyř dcer vyvíjeli lásku ke všemu ruskému. Marina, spolu se dvěma sestrami, zazářila v roce 1967 v inscenaci Čechovových Tří sester a o dva roky později nazpívaly album ruských lidových písní. V té době se již Marina těšila pověsti mezinárodní filmové hvězdy, hrála v mnoha francouzských i italských filmech, natáčela v Československu i v Rusku. Poznali se při natáčení filmu Docela malá povídka a jejich vzájemné okouzlení rychle přerostlo v silný milostný vztah. V roce 1970 se Marina za Vladimíra provdala. (Málo známým faktem je, že byla v pořadí již jeho třetí ženou, protože předchozí manželství, kde z toho druhého s herečkou Ljudmilou pochází dva syni Nikita a Arkadij, byla pro ruské puritánství z jeho životopisu takřka vymazána. Po letech pronásledování byl sovětskými úřady Vysockému vydán pas, pravděpodobně se záměrem jeho emigrace, aby se tak režim zbavil nepříjemného bohužel však světoznámého kritika, ale Vysockého vždy přitahovalo jen Rusko a ruský lid, bez kterého nemohl žít. Marina ve své vzpomínkové knize Vladimír aneb Přerušený let píše: „Byli jsme v Mexiku, na Tahiti i v Hollywoodu, ale tak po dvou, třech týdnech to Vladimíra táhlo zase domů. Přál si znovu slyšet svou rodnou řeč. Tu potřeboval jako vzduch.“ Marina navštěvovala všechna jeho představení a doprovázela ho i na zájezdech a pokud musela odcestovat na Západ, denně si psali a volali. Po svatbě se ale kleště režimu začínají uzavírat, výjezdy do ciziny mu nejsou povolovány, na poslední chvíli jsou rušeny jeho filmové role, stupňuje se všeobecný tlak a zákazy připomínající vězení a Vladimír začíná pít alkohol.

Manželství s Marinou vydrželo deset let, ale ani na chvíli jej nezabrzdilo v jeho práci. Jak Marina vzpomíná „vstal třeba uprostřed noci a jako posedlý psal několik hodin. Psal všude – v hotelu, na parníku, v kuchyni, u přátel na chatě, dokonce i když byl u někoho na návštěvě.“, ale i denně vystupoval v divadle, na takzvaných besedách s Vysockým, které byly ve skutečnosti maskovanými koncerty. Když jej jeho kolega herec Veniamin Smechov přemluvil, aby si dal prohlédnout hlasivky, nutili jej lékaři, aby zůstal v nemocnici, ale utekl a večer hrál v roli Galilea, druhý den zkoušel na koncert a večer opět představení. Marina nemohla Vladimíra změnit a sama nemohla vydržet jeho zničující tempo, snažila se pro něj alespoň získat nedostupné zahraniční léky, zastávala se ho na úřadech, aby získal víza a vstoupila ve Francii i do Komunistické strany.

Tvrdil, že zná datum své smrti, šlo možná o cynický žert, možná tak vysvětloval svůj všudepřítomný vnitřní neklid, ale do v její náručí kráčel mílovými kroky. Fyzické vyčerpání, kdy celé měsíce spal jen dvě hodiny denně, a pracovní přepětí, které nejlépe charakterizuje pokus KGB o sestavení Vysockého životopisu, ve kterém došla k závěru, že aby byl člověk schopen zvládnout jeho všestranou činnost, musel by mít rok sedmset dní, způsobovalo, časté zdravotní kolapsy, kdy jeho tělo zkrátka vypovědělo službu a život mu zachránil jen rychlý převoz do nemocnice. Pětkrát mu praskla krční tepna, trpěl žaludečními vředy, ze kterých chrlil krev, ale jen si vzal utišující prášky a šel dál zpívat či hrát.

Bohémský život s častými večírky a pitkami přerostl v neovladatelný alkoholismus. Rušila se jeho divadelní představení a i když jej pro jeho téměř fanatickou popularitu nemohli z divadla vyhodit, stupňovaly se časté hádky a okolní tlak. Přesto však nebyl opilcem zapíjejícím svou sebelítost, pro Vysockého alkohol znamenal jediný lék proti bolesti. Během natáčení filmu Intervence tři roky nepil, ale když jej ihned po dokončení zakázali a dali do trezoru, pil bez přestávky čtrnáct dní. Při pití a příšerně řval, aby přebil bolest. A dávky se zvyšovaly s každým dalším zákazem, pro každé další příkoří se zpil do bezvědomí. Když si uvědomil, že již nemá svou závislost pod kontrolou, rozhodl se léčit metodou, která byla v tehdejším Sovětském Svazu velmi oblíbená - nechal si pod kůži zašít ampuli jedu, které se lidově říkalo torpédo. Pokud člověk s "torpédem" vypil jen nepatrné množství alkoholu, ampule se rozpustila a jed vnikl do krve a způsobil okamžitou smrt a právě strach před ní nutil alkoholika abstinovat. Jed v ampuli byl sice účinný jeden až dva roky po zašití, ale Vysocký si raději rozhryzal ruku, aby si mohl vytáhnout ampuli a opít se.

K alkoholu se navíc přidružila drogová závislost. Původně bral léky na překonání spánku a fyzického vyčerpání, ale lék se proměnil v pomalou smrt. Přes zdravotní potíže odmítl vysadit ze svého vražedného tempa a dne 25. července 1980 umírá na schodech ke svému moskevskému bytu na zástavu srdce, i když se mezi lidem říkalo, že mu puklo žalem.

O Vysockého smrti se muselo oficiálně mlčet, přesto to už za pár hodin věděl v Moskvě každý. Pohřeb probíhal v době moskevské olympiády, ale státní moc musela kapitulovat před lidmi, kteří se sjeli ze všech koutů Ruska a vystlali smuteční cestu květinami. Když se je milice pokoušela odklidit, volal na ni rozzuřený dav: „Jste fašisti!“ a Vysockému slibovali: „Dozpíváme tvou píseň za tebe…“ a svůj slib splnili o jedenáct let později v noci na 21. srpna 1991, když Moskva vzdorovala vojenskému puči, který měl odstranit Michaela Gorbačova. Celou noc se zpívaly jeho písně a ráno po vítězství se několikatisícový zástup vydal poklonit k místu jeho odpočinku na věčnost na Vagaňkovském hřbitově.

První básnická sbírka Zaklínač hadů byla vydaná v Moskvě až čtyři roky po jeho smrti. Obsahovala lyrické i epické básně sebrané na základě zvukových zápisů a rukopisů, které nakladatelství poskytla manželka Vysockého Marina Vladyová. Své básně psal v pravidelném rýmu, dělil je do rovnoměrných slok, aby se texty snadno pamatovaly a dobře zpívaly, přesto je výbor z jeho veršů uveden slovy: „Tato kniha není zpěvník…“. V Rusku mu nebyly vydána jediná píseň, ale když se jednou vrátil z Francie, kde vydal album se svými písněmi ve francouzštině, zeptal se ho úředník z ministerstva kultury: "Desku jste mi nepřivezl?" "Proč? Vždyť si ji můžete sami vydat", odpověděl Vysocký. Načež úředník otevřel sejf, vytáhl onu francouzskou desku a pochlubil se: "Už mi ji přivezli." Ale svým obdivem k Vysockému se netajil ani tehdejší všemocný vládce Leonid Iljič Brežněv, přesto pro něj nehnul prstem. Když si Vysockého přála slyšet Brežněvova dcera, pozval ji k sobě do bytu na malý improvizovaný koncert, který celý proplakala.