V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ač japonský film v našich zemských šířkách a délkách přinejmenším zavání exotikou, ne-li matnou představou někde na pomezí mezi tradičním japonským divadlem a současnou produkcí animovaných seriálů, přeci jen lze v jeho filmografii objevit jméno, jenž lze přes jeho japonské kořeny směle zařadit nejen do zlatého fondu světového filmu, ale rovněž jej interpretovat v kontextu evropské kinematografie v dobách své největší slávy - Akiru Kurosawu.

Kvalitativně nejvyváženější těžiště Kurosawovy tvorby je sice nutné hledat v hloubi 50. respektive 60. let, nicméně snímek Ran z roku 1985 s přímou inspirací v jednom z nejtradičnějších evropských námětů s kořeny v antické tragédii, Královi Learovi Williama Shakespeara, si zaslouží pozornost svou bohatou produkcí, výborně zrežírovanými bojovými scénami se stovkami, ba tisíci statisty, autentickými kostýmy a exteriéry, a snad i matným odleskem samotného Akiry Kurosawy.

Byť lze Kurosawovu vazbu na Krále Leara položit jen jako velmi volnou inspiraci, přeci jen původní motiv do určité míry balancuje na pomezí srdceryvného dramatu a, v podání, řekněme, hůře nadaných herců, patosem, což je do značné míry i tento případ, kdy herecké výkony nelze rozhodně srovnat s úrovní, na jakou je u Leara uvyklý jeho divadelní divák. Ba, ač lze herecký výkon Tatsuya Nakadai v roli Hidetora Ičimonji (krále Leara) položit co do kvality jako jednoznačně nejzdařilejší, nešlo se zvláště ve vrcholných scénách s předobrazem Learova šílenství ubránit bohapusté nudě.

Nicméně snad jsem až příliš specifický divák, jenž ve filmu více hledá prvky patřící do kategorií fotografie, literatury, potažmo divadla tak, že snad více než mé čistě subjektivně zabarvené hodnocení mnohé napoví mnohá filmová ocenění v čele s Oscarem za kostýmy a třemi dalšími nominacemi za režii, kameru a výpravu.