V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ne náhodou bývá Rosmersholm uvozován jako drama v díle Henrika Ibsena vůbec to nejvýznamnější, kdy Ibsen de facto na trojici hlavních postav nastínil nemožnost emancipace, tj. osvobození se od hluboko zakořeněné tradice předků, jak na úrovni společnosti, tak jednotlivce.

Závěr 19. století lze přes relativní období klidu i absenci větších válečných rozbrojů označit za vůbec nejrevolučnější období v lidských dějinách, kdy na jedné straně se stal miláčkem davů filozof Friedrich Nietzche se svým filozofováním kladivem, ve kterém v reflexi aktuálně probíhajících společenských změn zrušil Boha a zavedl ideu Nadčlověka, na straně druhé se většinová maloměšťácká společnost bránila změnám v jakékoliv myslitelné podobě.

A právě do kontextu těchto společenských změn zasadil Ibsen své psychologické drama Rosmersholm, ve kterém se střetnou názory moderní a emancipované, avšak současně i pokrytecké a sobecké, Rebeky Westové, s protipólem v rektorovi Krollovi, předsedou místní Konzervativní strany. V ohnisku těchto dvou zcela protikladných světonázorů, tj. volnomyšlenkářství a nihilismu v opozici vůči bigotnímu protestantismu, stojí majitel usedlosti Rosmersholm, Jan Rosmer, jehož rod sice po staletí určoval chod celého kraje, avšak Rosmer se vlivem krásné Rebeky vrací k ideálům, jež v něm vypěstoval jeho někdejší učitel Ulrik Brendel, v někdejších dobách respektovaný myslitel, dnes však pouze zkrachovalý opilec. Rosmer se dokonce vzdá svého předurčeného poslání faráře a vystoupí i z řad Konzervativní strany, jíž byl ještě donedávna tím nejvěrnějším členem.

Na pozadí této matice se ale odehrává drama mnohem hlubšího významu. Rebeka je obětí těžkých sociálních podmínek, narodila se jako nemanželské dítě a až po smrti své matky byla adoptována svým otcem, ke kterému se Rebeka bez ohledu na bytí i sexuální zneužívání masochisticky lísala jako ke svému celoživotnímu vzoru. A tato Rebeka se vetře na Rosmersholm jako přítelkyně paní Rosmerové, kterou jakožto nevzdělanou a bigotní pánbíčkářku zdařilou psychologickou manipulací dovede k sebevraždě, aby dle svého plánu zaujala její místo. Podobou manipulací se snaží proměnit i samotného Rosmera, avšak jeho idealismus a víra v člověka jí natolik otřese, že postupně dochází k proměně jí samotné tak, že se Rosmerovi vyzná ze svých plánů jak chtěla jako paní domu ovládnout Rosmersholm. Rosmer ji přesto nabídne sňatek, ale Rebeka spáchá stejně jako paní Rosmerová a vzápětí i Rosmer sebevraždu.

Ač je Ibsen na prknech českých divadel jedním z dlouhodobě nejhranějších dramatiků vůbec, Rosmersholm se zcela vymyká českému poněkud těžkopádnějšímu myšlení, koncem 19. a počátkem 20. navíc plně ztotožněného s mentalitou zaostalého rakouského mocnářství tak, že sice již sice půl roku po premiéře 17. ledna v Bergenu, byla hra uvedena v Letním divadle na Smíchově a téhož roku na podzim s touto hrou vystoupila i Společnost Pavla Švandy ze Semčic v brněnském divadle na Veveří (scéna Prozatímního Národního divadla v Brně), nicméně nepochopení za strany českého publika symbolizuje jak nastudování Národním divadlem v roce 1899, které zmizelo po pouhých 3 reprízách, potažmo též velmi katastrofální nastudování Mahenovým divadlem v roce 2005 v režii Jana Antonína Pitínského, jež jen velmi neslavně oslavilo 100 výročí dramatikovy smrti v roce 2006.