V noci jsem snil, že jsem motýlem

Již v úvodu své prozaicky koncipované kronice o rodině Mašínů Zatím dobrý se Jan Novák vyznává z toho, že nejenže se nesnaží být nekritickým historikem, ale bratry Mašíny naopak jednostranně obdivuje tak, že své dílo nazývá „familiografickým mýtem o rodině Mašínů a lidech kolem ní“. Ba vyhýbá se jakýmkoliv psychologickým či morálním hodnocením a celý příběh sleduje čistě v kontextu osobní války Mašínů proti uzurpovateli svobody a nepříteli českého národa.

Nelze si tedy nepovzdychnout nad častou kritikou mnoha recenzentů, kteří Novákovi vyčítají, že svůj příběh napsal příliš černobíle - značí to nejen nepochopení způsobu, jakým Novák mýtus bratrů Mašínů uchopil, ale zejména to naznačuje, jak hluboce jsou v českém povědomí zakořeněny dogmata z populárního seriálu v produkci někdejší Státní bezpečnosti (StB) Třicet případů majora Zemana, který Mašíny demystifikoval jakožto sprosté vrahy nevinných a nejlépe i bezbranných komunistů. - Ne, Zatím dobrý opravdu nemá zcela žádné ambice stát se historickým studijním materiálem.

Původní Novákův záměr byl na téma Mašínů napsat filmový scénář, který nakonec s vážným záměrem realizace odkoupil AB Barrandov. Film ale nakonec zkrachoval na otázce finanční náročnosti, kdy Novák trval na realistickém pojetí - Mašínovu skupinu (v druhé fázi již jen o počtu tří mužů vyzbrojených dvěma nespolehlivými pistolemi z arzenálu wehrmachtu z 2. světové války) v listopadu roku 1953 v NDR nahánělo celkem 27.000 německých policistů a vojáků Rudé armády včetně použití tanků a obrněných transportérů, což přirozeně překračuje i rozpočet nejnáročnějších hollywoodských velkofilmů.

Téměř osmisetstránkový román Zatím dobrý Novák vypracoval během tří let na základě dlouhých rozhovorů zejména s Josefem Mašínem a jeho sestrou Zdenou Mašínovou, s přihlédnutím k historickým dokumentům i literatuře faktu. Jak je ale zdůrazněno úvodem, Novák se nesnažil o práci historickou, ale beletristickou tak, že s čistým svědomím vyplnil mnohá bílá místa vlastní fantazií.

Velmi prozíravým až geniálním lze nazvat Novákovo pojetí kroniky nikoliv samotných bratrů Mašínů, ale i celé rodiny, včetně dalších do kauzy zapletených přátel tak, že například prvních sto stran věnuje příběhu Josefa Mašína staršího - československého legionáře v Rusku, potažmo jednoho z legendárních tří králů (je tak nazýván společně s Václavem Morávkem a Josefem Balabánem - všichni tři in memoriam povýšeni do generálské hodnosti) protinacistické odbojové skupiny Obrana národa, kdy Novák zdůrazňuje Mašínovu obrovskou autoritu, se kterou své syny vedl ke zcela nesmlouvavému a nezkorumpovatelnému pojetí pravdy, morálky i službě vlasti. A naopak posledních dvě stě stran Novák věnuje dalším nelehkým osudům Mašínů v emigraci a soudnímu procesu se zůstavšími členy skupiny a příbuznými Mašínů, kteří byli ve třech případech odsouzeni k smrti, doživotí či dlouholetému vězení.

Novákův literární styl, je poplatný stylu současné americké prózy, tedy vyznačuje se krátkými větami a příběhem vystavěným tak, aby nejenže nenudil, ale četl se doslova jedním dechem (800 stran románu je pro čtenáře často otázkou méně než dvou dnů četby), ba dokázal šokovat ale i rozplakat. Velmi pozoruhodná je však Novákova fantazie, kterou dokázal do románu zcela nenápadně propašovat tak, že asi nejeden čtenář (ale jak jsem zmínil úvodem i většina recenzentů) bude Zatím dobrý pokládat za příspěvek do knihovny literatury faktu.