V noci jsem snil, že jsem motýlem

Václav Havel napsal novou hru - toť i bez jakéhokoliv hodnocení kvalit divadelní událost posledního desetiletí. Nicméně Václav Havel napsal dobrou hru, ba lze říci nejlepší hru, co kdy napsal.

Odcházení bylo již více než rok před svou premiérou ale i mnoho měsíců před tím, než se libreto vůbec dostalo do rukou čtenářů, velmi zdůkladna probíráno zejména bulvárněji zaměřeným denním tiskem, který s povděkem reflektoval „spor“ o tom, kde bude hra ve své české ale i světové premiéře uvedena a zejména, kdo bude obsazen do hlavních rolí. - Dnes je již takřka jisté, že hru zinscenuje Vinohradské divadlo s premiérou v červnu 2008 pod režií Davida Radoka (syna vůbec nejvýznamnějšího českého režiséra všech dob Alfréda Radoka, kterému Havel svého času dělal asistenta) a do hlavních rolí bude obsazen Jan Tříska jakožto odcházejivší kancléř Vilém Rieger (v původní nedokončené verzi hry, jež vznikala ještě před Havlovým nástupem do úřadu československého prezidenta v prosinci 1989, tuto postavu Havel psal pro Jiřího Pechu z tehdejšího divadla Na provázku) a Dagmar Havlová v roli dlouholeté Riegerovy přítelkyně Ireny. Další zinscenování by mělo v sezóně 2008/09 proběhnout v královéhradeckém Klicperově divadle pod režií dlouholetého Havlova přítele Andreje Kroba, potažmo velký zájem má i brněnské Divadlo Husa na provázku, které se však v současnosti nachází v období tvůrčí krize a není dosud jisté, zda divadlo získá od Havla svolení .

Leitmotivem Odcházení je Višňový sad Antona Pavloviče Čechova, ze kterého Havel přebírá nejen základní zápletku - Riegerův nucený odchod z vládní vily, motiv vykáceného višňového sadu, aby zde mohlo být postaveno obří nákupní centrum, ale používá i ruské reálie a zejména celé drama staví na Čechovově hořkém humoru. Velmi významným je též vliv Krále Leara Williama Shakespeara, kdy doslovné citace Learova zešílení tvoří velmi přirozený předěl ve vývoji hry.

Nicméně nejen z dramatického hlediska jsou ve hře nejvýznamnější typicky Havlovské pasáže, ať již to jsou autorovy komentáře, kdy prostřednictvím Hlasu relativizuje či dokonce zpochybňuje sám sebe, či autobiograficky motivované pasáže, kdy Rieger de facto po celou hru řeší problémy zda má úřední procedurou vracet litr nedávno „vyfasovaného“ inkoustu, aby tak nezavdal snadnou příčinu k útokům na svou osobu. Ostatně napříč celou hrou se stále opakuje scénář, že naivní Rieger neodmítá zodpovědět ani ty nejbanálnější dotazy bulvárního deníku Fuj, aby druhý den byly jeho odpovědi od základu překrouceny či nejlépe celý rozhovor nahrazen rozhovorem zcela jiným tentokrát s odpovědmi v intencích bulvárního tisku.

Ostatně mnohé z těchto banalit, kterým se musel Havel jakožto prezident takřka soustavně věnovat, již v mnohém vylíčil ve své v loni publikované koláži rozhovorů, komentářů a autentických příkazů svým někdejším podřízeným - Prosím, stručně. Co bude českého čtenáře zajímat asi nejvíce je, zda a nakolik se v hře objevila i předloha někdejšího Havlova přítele, později oponenta, ne-li protivníka, Václava Klause - ano, Klause lze v mnoha ohledech ztotožnit s postavou náměstka Vlasty Kleina, avšak s tím, že v Kleinovi Havel ad absurdum zesyntetizoval i mnoho dalších politických činitelů z řad svých kritiků tak, že Kleina lze spíše brát jako zobecnění deziluze z polistopadového společenského vývoje.