V noci jsem snil, že jsem motýlem

Je-li Benito Pérez Galdós nestor španělského literárního realismu, jehož význam lze pro ilustraci v kontextu frankofonních zemí připodobnit k významu a oblibě Honoré de Balzac, potom jeho, co do rozsahu, útlé dílko Marianela je jedním z nejvýznamnějších, nejvydávanějších a současně i nejvíce interpretovaných děl španělské literatury. - Krom jiného se tato novela dočkala tří filmových zpracování a převodu do podoby televizní telenovely.

Kulisy a archetypy Galdósových postav v Marianele lze dnes postavit za již zcela klasické: Hornické městečko Socartes (přesmyčka od jména antického filozofa Sókrata). Chudé šestnáctileté osiřelé devče Marianela, která v důsledku úrazu z dětství a soustavné podvýživy vypadá jako dvanáctiletá. - A je i tak co do fyzického i psychického vývoje brána svým vnějším okolím. Slepý dvacetiletý krasavec Pablo, do něhož je Marianela zcela nekriticky zamilována a trpí tím, že ji Pablo bere pouze jako zcela asexuální děvčátko. A nikoliv jako ženu, jejíž nejvyšší potřebou je přijímat i dávat lásku. Zázračný altruistický lékař Teodoro Golfín, který sice pochopí podstatu Marianeliny psýché, ale není schopen zabránit jejímu destruktivnímu přístupu k životu, který je korunován Marianeliním vzdáním se Pablovy lásky (a slibu manželství) ve prospěch krásné, avšak současně i velmi hloupé Florentiny.

Vlastní smysl tohoto klasického díla španělské literatury je nutné hledat ve zmíněném Sókratovi, respektive v díle jeho žáka Platóna. Konkrétně v idejích o vnitřní a vnější kráse, které Galdós ilustruje na rozporu mezi hluboce chápající a milující Marianelou, jež je pro ostatní pouhou trpěnou hříčkou přírody, versus povrchním vnímáním světa krásného Pabla a Florentiny. Netřeba asi dále rozebírat, kdo z nich zůstal sám a kdo měl nekritické sympatie svých soukmenovců.