V noci jsem snil, že jsem motýlem

Mravenci

I

Dorazili jsme dneska ráno, ale přivítání se nevyvedlo, na pláži nebyl nikdo, jen hromady mrtvejch chlapů a hromady kousků těch chlapů, kousky tanků a zdemolovanejch náklaďáků. Odevšad lítaly kulky. Mě tenhle bordel pro nic za nic nebaví. Naskákali jsme do vody, ale byla hlubší, než to vypadalo na první pohled, a sjel jsem po bedně s konzervárna. Zase přilítla včelka a klukovi, co šel za mnou, to urvalo tři čtvrtě ksichtu. Nechal jsem si tu bednu s konzervárna na památku. Naházel jsem kousky jeho ksichtu do svojí helmy a dal jsem mu je, a on se šel dát ošetřit, ale jak to vypadalo, vybral si blbou cestu, protože za chvíli ve vodě nestačil, a myslím, že tam na dně nemoh dost vidět, aby nezabloudil.

Já jsem pak běžel správným směrem, ale vykoledoval jsem si jen ránu nohou mezi oči. Chtěl jsem chlapa seřvat, ale mina z něj nechala jenom cucky, s kterýma se už nedalo mluvit, a tak jsem to přehlíd a běžel jsem dál. Deset metrů odtud jsem našel tři další maníky, schovaný za betonovým blokem, co stříleli nahoru na roh zídky. Byli zpocený a celý zmáčený a já jsem musel vypadat jako oni, tak jsem si klek a střílel jsem taky. Vrátil se k nám poručík, držel si oběma rukama hlavu a z huby mu tekla krev. Nevypadal, že by se bavil, a hned sebou taky fláknul do písku, hubu dokořán a ruce roztažený. Musel pěkně zasvinit písek. A byl to jedinej čistej flek kolem dokola.

Náš člun na mělčině odtud vypadal nejdřív vysloveně debilně, a když pak na něj dopadly dva granáty, nevypadal už ani jako člun. Pěkně mě to otrávilo, protože na něm zůstali dva kámoši, co to chytli, když se zvedali, aby vyskočili na břeh. Poklepal jsem na rameno těm třem, co se mnou stříleli, a řek jsem jim: „Chlapi, jde se na věc." Pustil jsem je samozřejmě napřed, a měl jsem čuch, protože ti, co to do nás šili, sejmuli prvního i druhýho a přede mnou zůstal jen jeden, a ten, chudák, měl taky pech, toho horšího z těch dvou hajzlů sice vyřídil, ale ten druhej ho stačil zabít, než jsem si moh vzít na mušku já jeho.

Ty dvě svině za zídkou měly kulomet a hromadu nábojů. Obrátil jsem ho opačným směrem a stiskl jsem spoušť, ale brzo jsem toho nechal, protože mi to rvalo uši a taky se ta potvora začala zasekávat. Jsou nejspíš seřízený jen jedním směrem.

Byl jsem tam docela v pohodě. Měl jsem odtud pěknej rozhled po celým pobřeží. Z moře se všude kouřilo a voda stříkala náramně vysoko. Taky byly vidět záblesky výstřelů z velkejch pancéřovejch lodí a jejich granáty mi lítaly nad hlavou a vydávaly přitom pokaždý takovej zvláštní temnej zvuk, jako kdyby se zavrtal do vzduchu dunící válec.

Přišel kapitán. Zbylo nás všehovšudy jedenáct. Rek, že to není moc, ale že si nějak poradíme. Později nás doplnili. Zatím nám dal kopat zákopy; myslel jsem si, že si v nich zchrupnem, ale ne, museli jsme do nich vlézt a zase střílet.

Naštěstí se brzo situace vyjasnila. Ze člunů teď vyskakovaly početně silný oddíly, ale ryby se jim pletly pod nohy, aby se pomstily za ten zmatek, a většina z nich padala do vody, a když se zvedali, chroptěli jak duše v pekle. Někteří se ani nezvedli, a jak se houpali na vlnách, nabírali to rovnou na otevřený moře, a kapitán nám hned rozkázal, abysme postupovali za tankem a zneškodnili kulometný hnízdo, který se zas rozštěkalo.

Zalezli jsme teda za tank, já až nakonec, protože k brzdám těch krámů nemám žádnou důvěru. Když se jde za tankem, je to přece jenom pohodlnější, člověk se nezaplítá do ostnatých drátů a kůly padají jak kuželky. Akorát se mi nikdy nezamlouvalo, jak tank mandluje mrtvoly a jak to přitom mlaská; ten zvuk si pak člověk ne a ne vybavit, ale v ty chvíli je hrozně typickej. Netrvalo to ani tři minuty, vjel na minu a začal hořet. Dva chlapi už nemohli vylíží, třetí to dokázal, ale nechal v tanku nohu, a ani nevím, jestli si toho všim, než umřel. Koneckonců, dva z granátu, co vypálili, už dopadly do kulometnýho hnízda a nadělaly tam patřičnou paseku. Těm, co lezli z člunů, se ulevilo, jenomže v ty dívali se dala do práce protitanková baterie a dobrejch dvacet jich zůstalo ležet ve vodě. Já jsem hned zaleh. Když jsem se trochu vyklonil, viděl jsem je ze svýho místa střílet. Vrak tanku, co hořel, mě maličko kryl, a tak jsem pečlivě zamířil. Míříc se sesypal a hrozně se přitom kroutil, nejspíš jsem se trefil moc nízko, ale nemoh jsem ho dorazit, musel jsem nejdřív vyřídit tři ostatní. Bylo mi z toho nanic, naštěstí tank, jak hořel, hrozně huče], a tak jsem je ani neslyšel ječet - toho třetího jsem taky neoddělal moc dobře. Ostatně kolem dokola to v jednom kuse bouchalo a čoudilo. Pořádně jsem si protřel oči, protože jsem kvůli potu už skoro neviděl, a vtom se vrátil kapitán. Hejbal jen levou rukou. „Můžete mi pevně přivázat pravou ruku k tělu?" Povídám, že jo, a začal jsem ho omotávat fáčem, když se najednou oběma nohama odlepil pd země a sletěl na mě, poněvadž za ním dopad granát. Hned ztuhnul, a mně se zdálo, že tak nějak to vypadá, když člověk umře moc unavenej, každopádně jsem ho takhle ze sebe snáz sundal. A pak jsem musel usnout, a když jsem se probudil, slyšel jsem všechen ten rámus zdálky a jeden z těch chlapů, co mají červený kříže kolem helmy, mi nalíval kafe.

Potom jsme pokračovali do vnitrozemí a zkoušeli jsme aplikovat rady instruktorů a co jsme se naučili na cvičeních. Před chvilkou se vrátil Mikův džíp. Řídil ho Fred a Mike byl na dva kusy; najeli s Mikem na železnej drát. Všichni teď montujem dopředu na ostatní auťáky ocelověj břit, poněvadž je moc horko na to, abysme jezdili se zvednutým předním sklem. Pořád to ještě všude kolem bouchá a stavíme jednu strážní hlídku za druhou. Rek bych, že jsme to moc hnali a teď máme problémy, jak udržet spojení se zásobováním. Dneska ráno jsme přišli o nějakejch devět tanků a stala se legrační příhoda, jednomu chlapovi odfrčela hazuka i s raketou a zahákla se mu přitom za kšandu. Vyletěl do nějakejch čtyřiceti metrů a pak to vzal dolů jak paragán. Myslím, že budeme muset žádat o posily, protože jsem slyšel hroznej randál.jako když cvakají zahradnický nůžky, nejspíš nás odstřihli od týlu...

... Tak si říkám, že už je to šest měsíců, co nás odstřihli od týlu. Nejspíš jsme teďka kolem dokola obklíčený, a co je blbý, léto je pryč. Naštěstí máme co'žrát a ještě nedošla munice. Ve strážní službě se musíme střídat každý dvě hodiny a máme toho plný zuby. Ti na druhý straně berou uniformy našim chlapům, co je zajali, a začínají se oblíkat jako my, a na to aby si člověk dával bacha. Ke všemu nejde elektrika a granáty nás fackujou ze čtyř stran najednou. Zkoušíme navázat spojení s týlem; musí k nám poslat letadla, brzo nám dojdou cigarety. Venku je zase randál, něco se určitě chystá, člověk už ani nemá čas sundat si helmu.

Taky že se něco chystalo. Čtyři tanky to domakaly skoro až sem. Ten první jsem uviděl, jak se objevil, ale daleko se nedostal. Granát mu zdemoloval jeden pás, ten sjel natotata dolů, s příšerným rámusem, jako když se sype železářství, ale aby se mu taky zasek kanón, na to to nestačilo. Šli jsme na něj s plamenometem; blbý ovšem je, že než použijete plamenomet, musíte rozřezat tankovou věž, jinak popraská (jako kaštany) a ti uvnitř jsou špatně upečení. Ve třech jsme řezali věž pilou na železo, jenže přijely další dva tanky, a tak jsme ho museli vyhodit do vzduchu nerozřezanej. Druhej taky vyletěl do vzduchu a třetí udělal čelem vzad, ale byla to finta, protože přijel pozpátku; taky nám bylo trochu divný, že to pere do chlapů, co jdou za ním. Jako dáreček k narozeninám nám poslal dvanáct osmaosmdesátek. Jestli v tom baráku ještě budem chtít bydlet, budem ho muset zasanovat, ale rychlejší bude zabrat jinej. Třetího tanku jsem se zbavili tím, že jsme nabili hazuku kýchacím práškem a ti uvnitř si tak omlátili škeble o pancíř, že jsme odtud tahali jen mrtvoly. Akorát řidič byl ještě trochu frišnej, ale zase si narval hlavu do volantu, zeji nemoh vytáhnout, takže než bysme dojebali tank, kterýmu nic nebylo, radši jsme chlapovi hlavu uřízli. Za tankem přihučeli na motorkách maníci se samopalama a začali dělat bohovskej čurbes, jenže na ně stačil starej samovaz, a měli po žížalkách. Mezitím na nás spadlo pár bomb a taky letadlo, co sestřelila naše protivzdušná obrana, i když ne schválně, protože v podstatě střílela po tancích. Naše rota ztratila Simona, Mortona, Bucka a VS, zbyli nám ostatní a Slimova ruka..

Pořád jsme obklíčený. Už dva dny v jednom kuse prší. Ve střeše teď chybí každá druhá taška, ale kapky padají tam, kam mají, takže nejsme úplně mokrý. Nemáme ani šajna, jak dlouho to ještě potrvá. Pořád hlídky, ale není to jen tak, čumět do periskopu, když to nemáte nacvičený, a jak je člověk potopenej v bahně dýl než čtvrt hodiny, má toho plný zuby. Včera jsme potkali nějakou jinou hlídku. Nevěděli jsme, jestli jsou to naši nebo ti odnaproti, ale když máte bahno nad hlavou, můžete střílet bez obav, protože stejně nikomu neublížíte, pušky hned explodujou. Vyzkoušeli jsme všechno, abysme z nich to bahno dostali. Taky jsme polili bahno benzínem; dokud hořel, tak sušil, jenže když pak na to vlezete, spálíte si nohy. Je jen jediný správný řešení: přehrabat se k pevný zemi, ale hlídkovat v pevný zemi je ještě obtížnější než hlídkovat v bahně. Člověk si na něj nakonec zvykne. Blbý je, že se ho teď udělalo tolik, že má přílivy a odlivy. Zatím to jde, zatím je na čáře, ale za chvíli bohužel zase stoupne do prvního patra, a to je otrava.

Dneska ráno se mi stala hovadská příhoda. Byl jsem v hangáru za barákem a makal jsem na pěkný čuryně. Chystal jsem ji na dva maníky, co byli perfektně vidět triedrem a co nás zkoušeli zaměřit. Měl jsem malej moždíř, jednaosmdesátku, a schoval jsem ho do dětskýho kočárku a Johnny, převlečené] za venkovskou bábu, ho měl tlačit, ale nejdřív mi moždíř spad na nohu - to se mi v tyhle chvíli stává pořád - a pak, jak jsem se chyt za nohu a jak jsem sebou praštil, vyšla rána a jeden ten bazmek s křidýlkama vybouch v druhým patře, zrovna v kapitánově piáně, když ten si na něm brnkal Jada,jada, sing, sing, sing. Byla to rána jak z děla/z piána byla kůlnička na dříví, a co bylo nejhorší, kapitán neměl žádnej důvod, rozhodně žádnej dostatečnej důvod, aby mi nenaboural ciferník. Naštěstí hned na to přiletěla do ty samý místnosti osmaosmdesátka. Nenapadlo ho, že se zaměřili podle čoudu z ty první rachy, a poděkoval mi se slovy, že jsem mu zachránil život, protože nebejt mě, neslez by o patro níž; mě to ale už mohlo bejt pumpička, protože dva zuby už byly stejně v čudu, taky proto, že všechny flašky měl právě pod piánem.

Jsme pořád obklíčenější a jde to s námi čím dál víc s kopce. Počasí se naštěstí vybírá, už prší jen devět hodin z dvanácti, tak za měsíc by nám mohli letecky poslat posily. Zásob máme na tři dny.

Letadla začínají shazovat padáky se vším možným. Když jsem otevřel první balíček, byl jsem hrozně zklamané], byla v něm fůra léků. Vyměnil jsem je s doktorem za dvě tabulky oříškový čokolády, ty dobrý, ne ty fórový, co je na příděl, a za placatku koňaku, ale on mně vypálil rybník tím, že mi dal do rychtyku moji zprasenou hnátu. Musel jsem mu vrátit koňak, jinak bych tu dneska skákal po jedny. Nahoře to zase začíná vrčet, na obloze je jasný místo a zase shazujou padáky, ale tentokrát se mi zdá, že s chlapama.

Taky že jo, byli to chlapi. Dva byli k posrání. Vypadalo to, jako by si celou cestu dávali džudistický chvaty, fackovali se po hubě a váleli se po sobě. Vyskočili najednou a bavili se tím, že si prořezávali nožem provazy svejch padáku. Bohužel je od sebe rozehnal vítr, takže museli pokračovat puškama. Nepamatuji! se, že bych viděl tak dobrý střelce. Hned jsme je pak pohřbili, protože dopadli z moc velký vejšky.

Jsme obklíčený. Naše tanky se vrátily a ti odnaproti dostali nakládačku. Nemoh jsem doopravdy bojovat kvůli svojí haxně, ale hecoval jsem kámoše." Bylo to vzrušující. Z okna jsem měl dobrej výhled a ti paragáni ze včerejška vyváděli jak pominutý. Mám teďka hedvábnej šátek z padákoviny, žlutej a zelenej na hnědý, dobře mi to pásne k fousům, ale zej tra se oholím, kvůli zdravotní dovolence. Tak mě to rozrajcovalo, že jsem vzalJohnnyho cihlou po palici, když jednoho netrefil, a teď mám zas o dva zuby míň. Pokud jde o zuby, je tahle válka na hovno.

Zvyk otupuje dojmy. Tak jsem to řek Huguetce - takhle se ty holky jmenujou -, když jsem s ní tančil ve Středisku Červenýho kříže, a ona mi na to řekla: Jste hrdina," ale já už jsem neměl čas, abych na to duchaplně odpověděl, protože Mac mi zabušil na rameno, a tak jsem mu ji musel přenechat. Ty ostatní konverzovaly blbě a ten orchestr hrál moc rychle. Moje noha ještě pořád není úplně v čajku, ale za čtrnáct dní je utrum, vracíme se. Vzal jsem zavděk jednou holkou od nás, ale sukno uniformy je moc tlustý, taky otupuje dojmy. Je tu spousta holek, dokonce všecky rozumějí tomu, co jim povídám, až jsem se musel červenat, ale nikam to s nima nevede. Tak jsem výpad a hned jsem našel spoustu dalších holek, teda jiný sorty, těch, co mají větší pochopení, ale pod pět set franků žádná, taky proto, že jsem teď kripl. Je to komický, tyhle mají německej přízvuk.

Pak se mi ztratil Mac a vypil jsem spoustu koňaku. Dneska ráno mě příšerně bolela škéca a nejvíc to místo, kam mě vybušila lítačka. Nemám už prachy, protože nakonec jsem koupil od jednoho anglickýho důstojníka francouzský cigarety, a pěkně mě přitom natáh. Zrovna jsem je zahodil, je to hnus, udělal dobře, že se jich zbavil.

Když vycházíte z obchodů Červenýho kříže s krabicí, co v ní máte cigarety, mejdlo, cukroví a noviny, lidi na ulici vás fixírujou očima, a já teda nevím proč, vždyť určitě prodávají ten svůj koňak dost draho, aby si mohli taky nakoupit, a jejich ženský taky nejsou gratis. Moje noha je už skoro úplně v pořádku. Prodal jsem Mácovi cigarety, abych si moh trochu orazit, a pak jsem Maca proplesknul, ale ten, co jednou drží, to nepustí. Začíná mě to tu srát. Večer jdu do bijáku s Jacquelinou, potkal jsem ji včera večer v klubu, ale podle mě není dvakrát inteligentní, protože mi pokaždý odstrkuje ruku, a když tančí, vůbec se přitom nehejbá. Z těch zdejších vojciůje mi nanic, jsou strašně okleplí a ani dva tu nenosí stejnej mundúr. No co, stejně nemůžu dělat nic jinýho, než čekat na dnešní večer.

Znovu zpátky. Málo platný, ve městě se člověk přece jen míň otravoval. Postupujem hrozně pomalu. Vždycky když skončí dělostřelecká příprava, vyšle se rozvědka, a vždycky jednoho z těch chlapů zmrzačí nějakej snajpr. Tak se zase začne dělostřelecká příprava, pošlou se letadla, ty všecko rozfiákají, a za dvě minuty už zase šijou snajpři. Teď se letadla zase vracejí, napočítal jsem jich dvaasedmdesát. Nejsou to moc velký letadla, ale taky je to malá vesnice. Je odtud vidět, jak bomby jdou do vývrtky, pak to přidušeně pšoukne a zvednou se nádherný sloupy prachu. Brzo zase vyrazíme do útoku, ale nejdřív se musí vyslat rozvědka. Zprdele klika, já jdu taky. To znamená nějakýho půldruhýho kilometru pěšky a mě vůbec nebaví šlapat takovýhle štreky, ale v tyhle válce vám nikdo nedá vybrat. Krčíme se za zbořeništěma prvních chalup a podle mě z celý vesnice už nestojí ani jedna. Nevypadá to ani na to, že by tu zůstalo moc místních, a ti, co vidíme, divně kroutí hlavou, pokud jim ještě zůstala na krku, jenomže by měli pochopit, že my nemůžem riskovat, že přijdem o švy lidi kvůli nim a jejich chalupám; stejně jsou to většinou starý bezcenný barabizny. A taky by jim mělo bejt jasný, že tohle je jedinej způsob, jak se zbavit těch druhejch. To koneckonců v zásadě chápou, akorát si některý z nich myslí, že to není jedinej způsob. Zkrátka je to taky jejich věc. Možná viseli na těch svejch chalupách, ale určitě na nich visejí míň, když teď vypadají, jak vypadají.

Pokračujem v rozvědce. Šlapu zase jako poslední, je to opatrnější, ten, co jde první, zrovna spad do díry po bombě plný vody. Leze ven a helmu má plnou pijavic. Taky výtah velkou rybu, celou vyjevenou. Na zpáteční cestě ji Mac naučil panáčkovat a znechutil jí žvejkačku.

Dostal jsem dopis od Jacqueliny, musela ho dát někomu od nás, aby ho hodil do schránky, protože měl naši obálku. Opravdu divná holka, tahle Jacquelina, ale nejspíš to mají všecky v hlavě popletený. Od včerejška jsme krápět ustoupili, ale zítra zase postupujem. Pořád ty samý rozflákaný vesnice, to člověka bere. Našli jsme fungl nový rádio. Teď ho zkoušejí, nejsem si jistej, jestli se lampa dá opravdu nahradit kusem svíčky. Nejspíš jo: slyším, jak hraje Chattanoogii, tancoval jsem ji s Jacquelinou krátce předtím, než jsem odtamtud odjel. Jestli na to budu mít ještě čas, myslím, že jí odepíšu. A teď slyším Spika Jonese; tuhle muziku mám taky rád a strašně bych chtěl, aby už bylo po všem a já si moh jít koupit civilní kravatu, modrožlutě štráfkovanou.

Za chvíli vyrážíme. Jsme zase kousíček od fronty a granáty už zase sviští. Prší, není moc zima, džíp jede dobře. Sesedáme a pokračujem pěšky. Jak to vypadá, už je to cejtit koncem. Nevím, z čeho tak usuzujou, ale za svou osobu se vynasnažím, abych se z toho dostal co nejlíp. Pořád se najdou místa, kde člověk může přijít k úrazu. Jeden nikdy neví, co ho čeká. Za čtrnáct dní mám další dovolenku a už jsem Jacqueline napsal, aby mě čekala. Možná jsem to přehnal, člověk se nemá vázat.

Ještě pořád stojím na mině. Dneska ráno jsme vyrazili na rozvědku, já jsem šel jako obvykle poslední, všichni ji obešli, ale já jsem ucítil, jak mi to pod nohou cvaklo, a zůstal jsem stát jak přimraženej. Vybuchujou, teprv když zvednete nohu. Hodil jsem jim všecko, co jsem měl po kapsách, a řek jsem jim, aby šli. Zbyl jsem tu úplně sám. Měl bych čekat, až se vrátí, ale řek jsem jim, aby se nevraceli. Moh bych zkusit plácnout sebou na břicho, ale nevím, jak bych žil bez nohou, to bych nesnes... Nechal jsem si jen svůj notes a tužku. Hodím je před sebe, než přešlápnu na druhou nohu, a málo platný, musím to udělat, protože už mám války po krk a v noze mám mravence.[1]