V noci jsem snil, že jsem motýlem

8. června 1966 byla v rámci akce zvané Týden experimentálního divadla ve frankfurtském divadle Theater am Turm uvedena hra začínajícího autora Petera Handkeho Spílání publiku, jež krom předpokládané provokace s následným pobouřením veřejnosti znamenala i jeden z revolučních okamžiků v dějinách moderního divadla. - Spílání publiku nebyla zdaleka první divadelní provokace, kdy již ve 20. letech 20. století probíhaly dadaistické divadelní performance, kdy se například zhasl divadelní sál a namísto divadelního představení herci házeli mezi překvapené diváky kuličky, či již v roce 1948 Eugène Ionesco napsal surrealistickou antihru s parodováním textu z učebnice angličtiny Plešatá zpěvačka. Handke však oproti všem podobným pokusům přinesl novou koncepci v tom, že jeho hra, či snad lépe antihra, se neobrací k diváku s jakýmkoliv sdělením a herci mají „zakázáno“ hrát - Handke proto herce nenazývá herci ale spíkry, či v českém překladu mluvčími.

Hra začíná i končí nadávkami divákům à la vy držky, vy kašpaři, vy čumilové, vy zbědované figury, vy fackovací panáci, vy figuríny ze střelnice, vy čumáky zaprodaný, … největší část hry však tvoří „předmluva“, která divákovi po dobu jedné hodiny představuje hru tím, že v krátkých sentencích popírá vše, co bylo kdy o divadle řečeno.

Český překlad Handkeho textu vznikl již v roce 1968 a to od Jitky Bodlákové, ale první a poslední inscenace vznikla až v roce 2010 a to v dnes již legendárním Divadle Komedie v režii Dušana Pařízka, jež se stala suverénně nejvýznamnějším počinem celé české divadelní sezóny. - Pařízek však vzhledem ke čtyřicetiletému zpoždění, kdy hra ztratila ve své originální podobě někdejší provokativnost, upravil koncepci tak, aby herci - mluvčí směřovali své proslovy vždy ke konkrétním divákům, původní záměrně zcela nenápadné kostýmy jsou nahrazeny tím, že herci a herečka jsou vysvlečeni do půli pasu a v průběhu hry se svlékají do naha úplně, polévají se krví, parodují reakce diváků a snaží se diváky provokovat, aby z nich vyloudili bezprostřední reakce. A podobně je upravený samotný konec hry, kdy po závěrečné litanii v české inscenaci namísto reprodukce s bouřlivým potleskem a herci, jež stojí a dívají se do prázdna až do chvíle, kdy hlediště opustí poslední divák, je motorovou pilou a sekerami rozbita jevištní dekorace a její úlomky jsou rozdávány jako suvenýry divákům.