Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Zápisky z podzemí

Kategorie

06. Leden 2009

Записки из подполья, 1864

Dílo Fjodora Michajloviče Dostojevského můžeme rozdělit na dvě historické etapy - etapu první, jejíž převládající sociální tématiku předznamenal obrovský úspěch Dostojevského prvotiny Chudí lidé z let 1844-45 a etapu psychologickou, v Dostojevského odkazu vrcholnou, jež následovala po sepsání poměrně krátké, ba mezi čtenáři poměrně neznámé, novely Zápisky z podzemí z roku 1864.

Ač snad Zápisky z podzemí zdaleka nedosahují literárních, potažmo co do hlubin Dostojevského myšlení, filozofických kvalit pozdějších velkých románů, lze toto, co do děje, idejí ale i psychologické roviny, poměrně stručné dílko, položit jako zcela zásadnější dílo, jehož odkaz v dalších románech již jen dále prohlubuje.

Ba, nebýt Zápisků z podzemí takřka jistě by nikdy nevznikla přinejmenším díla typu Zločin a trest, Idiot, Výrostek, Běsi a Bratři Karamazovi, nicméně označuje-li se sám hrdina Zápisků za zlého, potažmo za antihrdinu, lze vlastní autorův záměr interpretovat jako antitezi k pozdějším vrcholným humanistickým idejím tak, že blízkost Zápisků k filozofii Friedricha Nietzscheho není do jisté míry zcela od věci, byť motivace Dostojevského je zcela rozdílného původu.

Již sám Dostojevskij Zápisky záměrně rozděluje na dvě oddělené části - Podzemí, v níž pomyslný antihrdina předkládá a obhajuje svou filozofii „podzemí“, které interpretuje ve smyslu dosažení nejvyšší možné svobody, a část druhou, Mokrý sníh, v jejímž duchu je nutné a posteriori vykládat skutečné pohnutky, kterými je vypravěčovo podzemí zapříčiněno - paranoiou a patologickou poruchou osobnosti, kdy přes veškerou snahu vypravěče vykreslit se v tom nejhorším možném světle je zjevné, že ona proklamovaná zkaženost je ve skutečnosti sklon k sebedestrukci a duševnímu masochismu.

Ač Dostojevský zcela záměrně umístil myšlenkové závěry před vlastní popis o dvacet let starších tragických událostí, z jejichž popudu se de facto hlavní hrdina rozhodl odejít do svého podzemí, v čtenářském rozboru psychologického pozadí, či lépe sociální patologie hlavního hrdiny, ale i pochopení pokusu Dostojevského o novou definici člověka, v níž nejen kráčí proti tehdejšímu proudu, ba vyvolává obecný nesouhlas, ne-li skandál, ale předesílá to, co později ve filozofii objevil Friedrich Nietzsche, potažmo v psychoanalýze Sigmund Freud, je nutné postupovat od části druhé.

Při rozboru Zápisků se sice můžeme opřít jen o několik matných zmínek, ze kterých lze vysledovat, že náš hrdina trpí již od dob studií svým vzhledem - sám sebe považuje za ošklivého a svým sociálním původem - de facto nemajetný sirotek tak, že byť se tyto své nedostatky snažil suplovat nadprůměrnou vzdělaností, potažmo vysokou inteligencí, v průběhu několika málo let, jež následují po jeho nástupu do úřadu, přestává číst, ale i pečovat o svůj zevnějšek.

Krátkodobým vytržením, ovšem s následkem ještě většího pádu, byla příhoda v putice, kde je vypravěč svědkem hospodské rvačky s následným vyhozením jednoho hostů z okna a sám snad z důvodů dlouhodobé osamělosti a absence lidské společnosti zatouží se porvat a být též vyhozen, avšak při vstupu do putyky je jeho romantické odhodlání bít se zpraženo neznámým důstojníkem, který jej bez jediného slova i pohledu odstrčí stranou. Tato zcela banální příhoda naruší i ty poslední zbytky vypravěčova sebevědomí, ba, ještě po dlouhá léta se zatrpkle zalyká vztekem, který neodčiní ani dlouho plánovaná a teprve po dlouhém odhodlávání se provedená msta, kdy na korsu neuhne důstojníkovi z cesty a navzájem do sebe vrazí rameny. - Jistě navenek zcela banální příhoda, nicméně v myšlení vypravěče má tato srážka význam důkazu o vzájemné rovnocennosti i odplaty za učiněnou pohanu.

Druhou příhodou, jež dokresluje jádro vypravěčovy osobnosti, je večeře se čtyřmi bývalými spolužáky, na kterou se, nezván, ba nevítán, vetře v domnělé urážce na své osobnosti - spolužáky je náš hrdina brán jako zatrpklý a závistivý morous a zejména ten nejmizernější společník, což však vypravěč interpretuje jako znak jejich povýšenosti, a snaží se hrát roli uraženého ješity, avšak jeho kolegové jej zcela ignorují, ba při jeho pokusu o smíření se mu vysmějí pro jeho neupřímnost a pohaní jej, když si je nucen vypůjčit peníze, aby s nimi mohl navštívit nevěstinec.

Zde, po koitu, se snaží své negativní pocity pokoření a vlastní nízkosti, převést na prostitutku Lízu, ve které nejprve vyvolá pocit porozumění, blízkosti a lidské intimity, aby ji mohl vzápětí pohanit a nepřímo tak oplatit utrpěné urážky, nicméně přes veškeré proklamace o zkaženosti své povahy, není schopen Líze ublížit, ba, v návalu doposud nepoznaných emocí pozve Lízu do svého bytu.

Avšak Líza dorazí ve zcela nevhodnou chvíli, když se vypravěč v odřeném pyžamu hádá se svým sluhou, který jej pokořuje svou domnělou povýšeností. Snaží se sice Líze pomstít tím, že jí sdělí skutečné pohnutky, jež vedly k onomu vzájemnému spříznění, avšak rozpláče se tak, že začne Lízu, jež je svědkem pro něj tak trapné scény, nenávidět a pokusí se ji znásilnit. Líza, jež onen výlev emocí bere jako důkaz upřímnosti a citlivosti, se s vášní poddá. Poté se napodruhé pokusí pokořit Lízu papírovou pětirublovku, avšak ta na tuto hru nepřistoupí a navždy odchází z vypravěčova života.

»Jsem člověk chorobný. Jsem zlý člověk. Jsem nevzhledný. Myslím, že mám nemocná játra. Ostatně nemám o své nemoci ani páru a nevím ani pořádně, co mě bolí. Neléčím se a nikdy jsem se neléčil, ačkoliv si medicíny i doktorů vážím. K tomu jsem ještě krajně pověrčivý, alespoň natolik, abych si mohl vážit medicíny. (jsem dost vzdělaný na to, abych nebyl pověrčivý, ale přece pověrčivý jsem.) Ne prosím, já se nechci léčit ze zloby. Tomu vy asi neráčíte rozumět. Ale já tomu prosím rozumím. Nedovedu vám samozřejmě vysvětlit, komu vlastně svou zlobou zasolím, příliš dobře vím, že ani doktorům neublížím, když se na jejich léčení vykašlu; vím líp než kdo jiný, že tím škodím jen sobě a nikomu jinému. Ale přece je v tom zloba, že se neléčím. Stůňou jatýrka? Jen ať si stůňou ještě víc!

Žiji tak už dlouho - asi dvacet let. Je mi čtyřicet. Chodíval jsem do úřadu, ale už nechodím. Jako úředník jsem byl zlý. Byl jsem hrubý a dělalo mi to dobře. Nebral jsem totiž úplatky, a tak jsem se musel alespoň tímto odškodnit. (Ošklivá špička ale neškrtnu ji. Napsal jsem ji v domnění, že vyzní hodně bodavě, a teď ji schválně neškrtnu, i když sám vidím, že jsem se chtěl jen ohavně blýsknout.) Když chodili k mému stolu žadatelé o informace, otvíral jsem si na ně hubu a měl jsem nehoráznou radost, když se mi povedlo někoho roztrpčit. Povedlo se to skoro pokaždé. Byli to většinou lidé nesměli - inu, žadatelé na úřadě. Z těch výbojných jsem obzvlášť nesnášel jednoho důstojníka. Nechtěl se podřídit a protivně zvonil šavli. Pro tu šavli jsem s ním byl půldruhého roku na válečné noze. Nakonec jsem vyhrál: přestal s ní zvonit. To se ovšem odehrálo ještě za mého mládí. A víte, pánové, co bylo na dně mé zloby? Jádro celé věci bylo v tom - a v tom také byla celá ohavnost -, že jsem si neustále, i ve chvílích největší zuřivosti, zahanbeně uvědomoval, že nejenom nejsem zlý člověk, ale že se ani nezlobím, že jenom pouštím planou hrůzu a bavím se tím. Mám pěnu kolem úst, ale přineste mi nějakou loutku, dejte mi napit sladkého čajíčku, a bude po zlosti. Rozcitlivím se dokonce, ačkoliv pak za to budu mít na sebe vztek a několik měsíců nebudu spát studem. Mívám to ve zvyku.«