V noci jsem snil, že jsem motýlem

»Juan seděl na židličce a pil pepsi-colu a třel si lesklý konec amputovaného prstu po vroubcích manšestrové nohavice. Když vstoupily ženy, přicházející ze zadního přístavku, vzhlédl na ně a tření prstu na nohavic! se změnilo v poklepávání.

„Jsou zde všichni?" zeptal se. „Nejsou, jeden cestující chybí. Kde je pan Van Brunt?“

„Tady jsem,“ ozval se na druhém konci za pultem, na straně, kde se prodávalo vařivo. Skryt za vysokou hranicí kávových konzerv, prohlížel si lenivě police se zbožím.

„Rád bych věděl, kdy se konečně vydáme na cestu,“ ozval se pan Pritchard, „musím stihnout spojení.“

„Vím,“ říkal Juan mírně, „o tom právě chci mluvit. Most není bezpečný. Pravděpodobně bych se po něm mohl dostat přes řeku. Ale potom je tam ještě druhý most a ten může být odplaven nebo ho to mezitím může odplavit. Nikdo nemůže vědět. Nemáme o druhém mostě zprávy a nemůžeme se dovolat. Kdybychom se dostali do zátočiny řeky a oba mosty se zhroutily, jsme v pasti a nikdo už žádné spojení nestihne. Jsem ochoten dát hlasovat a učinit, na čem se rozhodne většina cestujících. Rozjedu se na most a podstoupím riziko nebo vás odvezu zpátky a můžete se zařídit jinak. Záleží na vás. Ale až se rozhodnete, přál bych si, abyste se už výsledku hlasování drželi.“

Zvedl láhev a napil se pepsi-coly.

„Nemám na to kdy,“ promluvil pan Pritchard zbytečně hlasitě. „Podívejte se, příteli. Od začátku války jsem neměl dovolenou. Vyráběl jsem válečné potřeby, které nám dobyly vítězství, a toto je má první dovolená. Nemám prostě kdy trmácet se tady v kraji. Potřebuji si odpočinout. Mám na to pouze několik neděl a toto mi z toho vzácného času ujídá.“

Juan mluvil dál docela mírně: „Lituji. Nedělám to úmyslně, to přece vidíte, a kdybyste uvázl v zátočině řeky, mohl byste ztratit mnohem víc času a já bych mohl přijít o svůj autobus. Most je zatížen a napjat až k bodu, kdy se může každou chvíli poroučet. A jediná druhá možnost je cesta zpátky.“

Van Brunt vyšel ze svého kouta za hranicí konzerv. Měl v ruce dvaapůllibrovou plechovku nakládaných broskví. Přistoupil k paní Breedové. „Kolik stojí?" zeptal se.

„Sedmačtyřicet centů.“

„Můj bože! Pouhá plechovka broskví?“

„Náš výdělek je stejný,“ říkala mu paní Breedová. „Jen za ně teď musíme víc zaplatit.“

Van Brunt zlostně hodil na pult půldolar. „Otevřte mi je,“ řekl. „Celých čtyřicet a sedm centů za plechovčičku broskví!“

Paní Breedová nasadila plechovku do otvírače na stěně, otáčela kličkou a přestala v okamžiku, kdy se víko zdvihlo. Přistrčila plechovku po pultu k Van Bruntovi. Stařec nejprve upil trochu šťávy a potom vyndal z plechovky krásnou žlutou půlku broskve holými prsty. Přidržoval ji nad otevřenou plechovkou, aby odkapala. „Tak jsem slyšel, co tu povídáte,“ podotýkal. „Vy si myslíte, že můžete mrhat náš čas. Potřebuji se dostat k soudu a musím tam být ještě dneska odpoledne. A je vaší povinností, abyste mě tam dopravil. Jste veřejný dopravce, podléháte pravidlům železniční komise.“

„Pokouším se svou povinnost splnit,“ řekl Juan. „A jedno z pravidel železniční komise přikazuje neza- bíjet své cestující.“

„To je z toho, když někdo nezná kraj,“ pokračoval Van Brunt. „Měl by na to být zákon, že má člověk důkladně znát kraj, než mu daj koncesi na autobusovou linku." Mával kouskem broskve, hodil si jej do úst a palcem a ukazováčkem vyndával další. Náramně si užíval. „Vy jste říkal, že jsou jen dvě možnosti. Tak teda jsou tři. Vy nevíte o staré cestě, která tu byla ještě než postavili ty dva bláznivý mosty. Vede rovnou podle vnější strany zátočiny. Jezdívaly po ní dostavníky.“

Juan se podíval tázavě na pana Breeda. „Slyšel jsem o ní, ale v jakém je stavu?“

„Dostavníky po ní jezdily dýl než sto let,“ vrčel Van Brunt.

Pan Breed promluvil. „Vím, že je dobrá několik mil odtud, ale nevím, jak vypadá dál. Vede tady na úbočí hory k východu. Může být úplně vymletá a vyplavená. Naposledy jsem po ní projel dávno před začátkem dešťů.“

„Tady máte na vybranou,“ říkal Van Brunt. Zamával kusem broskve, hodil si jej do úst a^mluvil s plnými ústy. „Říkal jsem vám, že bude pršet. Říkal jsem vám, že se řeka rozvodní a teď, když jste uvaž, povídám vám, jak se z toho můžete dostat. To mám snad ještě taky ten secsakramentskej autobus za vás řídit?“

Juan na něj houkl: „Vy si řiďte svou plechovku broskví a dávejte si pozor na svou plechovou hubu. Jsou tady dámy.“

Van Brunt přiložil plechovku k ústům, zaklonil hlavu a vypíjel zbytek šťávy, zadržuje přivřenými zuby zbylé broskve. Hustá šťáva mu stékala po bradě. Utřel se rukávem. „Pane na nebi, jaká cesta!" řekl. „Od samýho začátku.“

Juan se obrátil čelem k ostatním cestujícím. „Nu, tak je to tedy. Podle koncesní listiny mám jezdit po okresní silnici. Tu starou cestu neznám. Nevím, dá-li se po ní vůbec projet. Je na vás, abyste se rozhodli, co máme dělat. Uvízneme-li tam, nerad bych, abyste mi dávali vinu.“

Pan Pritchard se ozval. „Nejraději vidím, když se s věcí něco dělá. Teď se potřebuji dostat do Los Angeles, pane. Mám letenky do Mexiko City. Umíte si představit, co stály peněz? A letadla jsou obsazena dopředu, že nezbývá místečka. Musíme se tudy nějak dostat. Dejme se nějak do toho. Tak vy myslíte, že je ten most nebezpečný?“

„Vím, že je nebezpečný,“ odpověděl Juan.

„Dobrá,“ pokračoval pan Pritchard, „a říkáte, že nevíte, dostanete-li se tam po té staré cestě?“

„Tak, správně,“ přikývl Juan.

„Máte tedy dvě divoké sázky a jednu jistotu. A ta jistota nás taky nikam nepřivede. Mhm,“ uzavíral pan Pritchard.

„Co tedy myslíš, můj drahý,“ promluvila starostlivě paní Pritchardová. „Něco podniknout musíme. Už tři dny jsem neměla pořádnou lázeň. Musíme něco dělat.“

„Zkusme tu starou cestu,“ řekla do toho Mildreda. „Může to být zajímavé." Vzhlédla k Juanovi. Chtěla vědět, jak na něj takové stanovisko působí, ale on se již díval na Kamilu.

Něco z nedávné družnosti přimělo Kamilu, že řekla:

„Ano, také hlasuji pro tu starou cestu. Už teď jsem tak unavená a tak špinavá, že se mi už nemůže nic stát.“

Juan pohlédl na další a náhle se zarazil a ostře se podíval, když zahlédl Normu. Nevypadala už jako ta dívka, která u nich sloužila. A Norma věděla, že si toho povšiml. „Také se přimlouvám za tu starou cestu,“ řekla zadýchaně.

Arnošt Horton si našel židli, tu, na které sedávala paní Breedová, když ji k večeru holívaly nohy. Díval se na počítání hlasů.

„Ani nevím,“ řekl, „je mi to dohromady fuk. Rád bych se ovšem dostal do Los Angeles, ale tak strašně zas na tom nezáleží. Přidám se k většině, ať rozhodne tak, nebo onak.“

Van Brunt postavil hlučně prázdnou plechovku na pult. „Bude pršet,“ prohlásil. „Ta stará cesta bude strašně kluzká. Může se stát, že nevyjedete na ten kopec tam k východu. Je srázný a kluzký. Jakmile jednou tam v těch místech uváznete, tak nevím, jak se z toho jakživ vymotáte.“

„Ale vždyť jste tu cestu první navrhoval,“ řekla Mildreda.

„Jenom sestavuju všechny možnosti a námitky,“ řekl Van Brunt. „To všechno jen pro pořádek.“

„A jak hlasujete?" zeptal se ho Juan.

„O, kdepak, já nehlasuju. To je ta největší hloupost, jakou jsem jakživo slyšel. Tak se mi zdá, že má o všem rozhodovat řidič. To je jako na lodi kapitán.“

Puchejř šel k pultu s cukrovinkami. Položil tam desetník a vybral si dva špalíky oříškové čokolády Babě Ruth. Jeden vsunul do kapsy v naději, že ho dá Kamile, podaří-li se mu octnout se s ní o samotě, a druhý začal pomalu rozbalovat. Najednou mu v hlavě vyskočil divoký, vzrušující nápad. Řekněme„ že by se přece jen pustili s autobusem na most a zrovna vprostřed by se most prolomil a autobus by se zřítil do řeky? Puchejř by vyletěl volně do řeky, ale plavovláska by zůstala v autobusu jako v pasti. A Puchejř by se potápěl a potápěl znovu a znovu, až by div duši nevypustil, ale nakonec by přece jen prorazil okno a vytáhl by Kamilu a vyplaval by s ní na břeh. Byla by v bezvědomí a on by ji položil do zelené trávy a třel by jí nohy, aby jí obnovil oběh krve. Nebo ještě lépe, obrátil by ji a dal by jí ruce pod prsy a zaváděl by umělé dýchání.

Ale což pojedou-li po staré cestě a uváznou tam? To by tam potom zůstali přes noc, možná, že by si rozdělali oheň a seděli by všichni pohromadě okolo ohně a světlo plamenů by se jim odráželo v obličejích a možná, že by měli jednu pokrývku přes sebe přehozenou právě oni dva, on s Kamilou.

Puchejř se také ozval: „Myslím, že bychom měli zkusit tu starou cestu." Juan se na něj podíval a ušklíbl se.

„Ty máš zkrátka tuhle pravou krev Kita Garsona v žilách, viď, Kite?" a Puchejř věděl, že to má být vtip, ne však zlomyslný vtip.

„Dobrá, tak to by byli tak asi všichni, až na jednoho, a ten hlasovat nechce. Copak? Chcete si ponechat možnost žalovat?“

Van Brunt se zprudka obrátil na ostatní. „Vy jste se všichni nadobro zbláznili,“ prohlásil. „Víte, co s vámi dělá? Vyvlíká se, tak je to. Kdyby se něco stalo, nemůže ho nikdo vinit, protože může vždycky všude říct, že udělal jen to, co jste sami chtěli. Ne, mne na tohleto nenachytá.“

Pan Pritchard si čistil brýle bělostným plátěným kapesníkem. „To je pravda,“ říkal. „Právě tak jsem o tom začal uvažovat. Vzdáváme se vlastně svých práv.“

Juanovi hořely v očích uhlíky zuřivého vzteku. Zaťal zuby a rty se mu zúžily na tenkou čárečku. „Nastupte do autobusu,“ řekl. „Odvezu vás všechny do San Ysidra a vyklopím vás tam. Snažil jsem se dostat vás tady přes ty překážky a vy začnete vyvádět, jako bych se vás pokoušel vraždit. Pojďte, nastupovat do vozu! Nastupovat! Mám toho zrovna dost. Od včerejška od večera mám život docela naruby jen pro vaše pohodlí a už toho mám dost. Tak pojďte! Jede se zpátky!“

Pan Pritchard k němu přistoupil. „Ne, tak ne, nechtěl jsem se vás dotknout,“ řekl. „Oceňuji, co děláte, a uznávám vaši snahu. My všichni to uznáváme. Zkoušel jsem pouze jasně promyslet všechny stránky otázky. Tak to vždy dělám v podniku. Nedělejte nikdy nic dříve, dokud jste to ze všech stran nepromyslil.“

„Už se mi to hnusí,“ opakoval Juan. „A to jste měl na dnešek mou postel. Chci se vás konečně zbavit.“

Van Brunt promluvil: „Nezapomínejte, že se včera pochroumal váš autobus. To nebyla naše vina.“

Juan odpovídal s ledovým klidem: „A nejvíc, myslím, se potřebuj u zbavit vás.“

„Dejte si pozor,“ řekl mu Van Brunt. „Nezapomínejte, že jste veřejný dopravce s koncesí. Po tomhle vašem vystoupení by nebylo tak těžké dát vám koncesi odebrat.“

Juan se znenadání změnil. Rozesmál se. „Holečku! To by byla úleva! Zbavil bych se nadobro takových lidí jako jste vy a dovedu si představit, kam bych asi tu koncesi strčil, pěkně srolovanou a ovinutou ostnatým drátem.“

Kamila se hlasitě rozesmála a Arnošt Horton se vesele, uspokojeně chechtal. „To si musím zapamatovat,“ řekl, „panečku, to určitě. Podívejte se, pane Ghicoy, tihle dva pánové mluvili. Ale my ostatní chceme jet. Vsadíme si na to. Proč neudělat čáru tady na podlaze a všichni za čárou chtějí jet po té staré cestě a ostatní chtějí zůstat zde. To je docela spravedlivé.“

Mildreda se ozvala první: „Pane Chicoy, já pojedu s vámi.“

„Dóbro,“ řekl Juan. „Podle tady té dlouhé štěrbiny v podlaze. Kdo nechce, abych jel po té staré cestě, ať si stoupne za tu čáru tadyhle k zelenině.“

Nikdo se nehýbal. Juan se podíval opatrně každému do obličeje.

„Je to nezákonné,“ volal Van Brunt. „U soudu to neobstojí.“

„Co neobstojí?“

„Co tady vyvádíte.“

„Tady nejsme u soudu.“

„Ale může se to k soudu dostat,“ vyhrožoval Van Brunt.

„Vy se mnou nemůžete jet, i kdybyste chtěl,“ řekl mu Juan.

„Jen si zkuste mě tady nechat. Mám jízdenku a mám právo do autobusu nastoupit. Jen zkuste mi bránit a po- ženu vás k odpovědnosti tak rychle, že se vám zatočí hlava.“

Juan pokrčil rameny. „Vám by to bylo podobné, o to nic,“ řekl. „Dobro, tak vyrazíme." Obrátil se na pana Breeda. „Mohl byste mi půjčit nějaké nářadí? Na zpáteční cestě vám to vrátím.“

„Jaké nářadí?“

„No, přece lopatu a motyku.“

„Jistě. To myslíte jako kdybyste uváz?“

„Ba, a máte kladku?“

„Nevalnou. Kladka by byla v pořádku, ale mám na ni jen kus starého půlpalcového provazu. Nevím, kolik tahu vydrží. Ten autobus má pořádnou váhu.“

„No, lepší než nic to bude jistě,“ mínil Juan. „Nemáte snad na prodej nové lanko, že bych si kus koupil?“

„Nedostal jsem novou manilu, co začala válka, ani ždibec,“ vykládal Breed. „Ale rád vám půjčím, co mám. Pojďte. Vyberete si, co můžete potřebovat.“

„Pojď se mnou, Kite,“ zavolal Juan, „pomůžeš mi, ano?" Všichni tři vyšli z krámu zadem.

Arnošt říkal Kamile: „Ani za nic bych si tohleto nenechal ujít. Za nic na světě, věřte mi.“

„Já bych si jen přála nebýt tak strašně unavená,“ odpovídala. „Už pět dní se vozím samými autobusy. Chtěla bych se zas jednou dostat ze šatů a doopravdicky se aspoň několikrát vyspat.“

„A proč jste nejela vlakem? Z Chicaga, říkala jste?“

„Ano, z Chicaga.“

„No, to jste si mohla sednout na dálkový rychlík a prospat celou cestu do Los Angeles.“

„Škudlím krejcárky,“ přiznávala se Kamila. „Mám ždibíček drobných a ráda bych se pár neděl povalovala, než budu musit zas do práce, A raději si odpočinu v pohodlné dvojité posteli než na lůžku spacího vozu.“

„Pochytil jsem to správně?" zeptal se.

„To tedy ne,“ odpověděla.

„Dóbro, v tom jste svou paní.“

„Poslyšte, nechme toho hraní,“ říkala Kamila. „Jsem zatraceně utahaná a nemám chuť hrát si s vámi na hádanky.“

„V pořádku, slečinko. Budu hrát podle vašeho přání.“

„Tak tedy tenhle taneček vynecháme. Nevadí vám to snad?“

„Víte co? Líbíte se mi,“ pravil Arnošt. „Chtěl bych vás pozvat a trochu provést. Až si pořádně odpočinete.“

„Nu, uvidíme, jak to bude vypadat,“ řekla mu Kamila. Líbil se jí. Dalo se s ním mluvit. Dovedl aspoň odpovídat a už v tom byla úleva.

Norma je pozorovala a naslouchala jim. Přikyvovala z obdivu ke Kamile. Chtěla se naučit, jak se to vlastně dělá. Najednou si uvědomila, že má oči vykulené jako králík. Kvapně sklopila víčka.

Paní Pritchardová řekla: „Doufám, že nedostanu bolení hlavy. Elliote, podívej se, nemají-li tady aspirin, prosím tě.“

Paní Breedová strhla celofánový obal z velké lepenkové výkladní krabice. „Přejete si jeden? Stojí pěťák.“

„Raději nám dejte půl tuctu,“ řekl pan Pritchard. „To bude i s daní šestadvacet centů.“

„Nepotřebovals jich kupovat tolik, Elhote,“ říkala paní Pritchardová. „Mám jich kdesi v kufru láhev s pěti sty kusy.“

„Lépe být připraven,“ odpovídal jí. Znal její bolení hlavy a ta byla hrozná. Zkroutila jí obličej a proměnila ji ve vzdychající, potící se, šklebící a třesoucí se hroudu bolesti. Ty bolesti naplňovaly pokoj i dům. Pronikaly do každého v její blízkosti. Pan Pritchard dovedl ucítit její bolení hlavy i skrze zdi. Dovedl je vyciťovat po celém těle a lékaři říkali, že se s tím nedá nic dělat. Vstřikovali jí vápník a podávali utišující prostředky. Bolení hlavy ji obyčejně přepadala, když byla znervózněna a když se bez její viny věci nějak nedařily.

Manžel by ji byl rád uchránil. Zdály se sobecké tyto bolesti, a přece nebyly. Byla to bolest skutečná. Nikdo by nedokázal simulovat takovou mučivou bolest. Pan Pritchard se jich bál víc než všeho na světě. Silnější záchvat dovedl roztřást celý dům hrůzou. A také ty bolesti byly tak trochu jako svědomí. Ať se jak chtěl snažil, pan Pritchard se nikdy nedokázal zbavit pocitu, zeje nějakým způsobem zavinil. Ne že by paní Pritchardová někdy něco podobného vyslovila nebo třeba jen naznačila. Byla ve skutečnosti velmi statečná. Pokoušela se i své výkřiky tlumit v poduškách.

Pan Pritchard ji příliš v posteli neobtěžoval — opravdu velmi zřídka. Ale jakýmsi podivným způsobem spojoval svůj občasný chtíč a ztrátu sebeovládání s jejími bolestmi hlavy. Hluboko v duši mu tkvělo nepromyšlené a neujasněné přesvědčení, že je to tak, a on nevěděl, jak mu to tam v hlubinách mohlo utkvět, jak se to tam dostalo. Měl však proto špatné svědomí. Jeho zvířeckost,jeho chtíč, jeho nedostatek sebeovládání byly příčinou. A neměl prostředku, jímž by se zachránil. Někdy objevoval, že svou manželku velmi hluboce nenávidí, protože je nešťasten. Zůstával zbytečně dlouho v kanceláři, když měla bolesti hlavy, někdy prostě zůstal sedět za svým psacím stolem celé hodiny, zíral utkvěle na hnědé leštěné překližky a tělo se mu třáslo bolestmi jeho ženy.

Uprostřed jednoho z nejhorších záchvatů se pokoušela zachraňovat ona jeho. „Jdi do biografu,“ sténala. „Jdi si ke Karlíkovi Johnsonovi. Napij se whisky. Opij se. Nezůstávej tu. Jdi do biografu." Ale nebylo to možné.

Nemohl.

Zastrčil těch šest maličkých průsvitných sáčků do kapsy. „Nechtěla bys vzít dva hned, pro případ?" zeptal se manželky.

„Ne,“ řekla. „Myslím, že budu docela v pořádku." Obdařila ho svým statečným sladkým úsměvem.

Jakmile Mildreda zaslechla první zmínku o aspirinu, přešla k pultu s vařivem a pečlivě zkoumala vyvěšenou listinu úředních maximálních cen. Ústa se jí nepříjemně stahovala a hrdlo sejí zachvívalo. „Ach, Kriste Ježíši,“ říkala si tichounce, „ach, pro Krista, to už s tím zas začne?" Mildreda těm bolestem hlavy tak zcela nevěřila. Sama jakživa vážnou bolest neměla, jenom docela mírnou periodickou a několikrát, když jí bylo ve škole špatně. Nazývala ty matčiny bolesti psychosomatickými a psychózními, a hrozila se jich ještě víc než otec. Jako malá holčička před nimi utíkala a skrývala se ve sklepě nebo v koutě za kabinetem v pokoji na šití. Obyčejně byla ze své skrýše vyvlečena a přivedena k matce, neboť matka měla při bolení hlavy velkou potřebu lásky a laskám. Mildreda pokládala ty bolesti hlavy za kletbu.

Nenáviděla to. A nenáviděla svou matku, když je měla. Dlouho je Mildreda pokládala za čirou komedii a ještě teď, kdy se už četbou poučila, že jsou skutečné, stále ještě v nich viděla zbraň, které matka využívala s dokonalou lstivostí, s naprostou a surovou bezohledností. Ty bolesti hlavy byly tedy opravdu pro matku trápením, ale ovládaly a trestaly také rodinu. Drtily rodinu a podrobovaly si ji. Jisté věci, které matka neměla ráda, se nedělaly jen proto, že jí mohly způsobit bolest hlavy. A když byla z koleje doma, Mildreda věděla, že její strach, pro který se zoufale snažila přicházet domů vždy nejpozději v jednu hodinu v noci, pramenil z jistoty, že by matka dostala bolení hlavy, kdyby se vrátila domů ještě později.

V přestávkách mezi záchvaty těch bolestí se snadno zapomínalo, jak byly pustošivé. Mildreda si myslívala, že by matka vlastně potřebovala psychiatra. A Bernice by byla udělala cokoli. Byla odhodlána ke všemu. V tom zakročoval pan Pritchard. Prohlašoval, že na psychiatry nevěří. Ve skutečnosti však na ně věřil, aspoň do té mír)?, že se jich bál. Neboť pan Pritchard se postupně stával závislým na těch bolestech hlavy. V jistém smyslu mu byly ospravedlněním. Staly se mu trestem a poskytly mu hříchy, za které se mohl kát. Pan Pritchard potřeboval hříchy. Nevyskytovaly se v jeho podnikatelském životě, protože krutosti v podnikání byly pojmenovány a zařazovány jako nezbytnost a jako odpovědnost vůči akcionářům. A pan Pritchard potřeboval hříchy osobní a osobní pokání. Zlostně odmítal nápady s psychiatrem. Mildreda se mocí donutila obrátit a přistoupit k matce.

„Je ti dobře, maminko?“

„Ano,“ odpovídala Bernice čile.

„Hlava nebolí?“

Bernice promluvila, jako by se omlouvala. „Jenom mi tak trošku v hlavě škublo a polekala jsem se toho,“ vykládala. „Nikdy bych si nemohla odpustit, kdybych teď dostala jeden z těch hrozných záchvatů a zkazila tatínkovi cestu.“

Mildreda pocítila lehké zamrazení hrůzy tady z té ženy, jež byla její matkou — z její síly a z její nelítostné bezohlednosti. Musí to být podvědomé. Jinak by to nebylo možné. Mildreda viděla a slyšela vymanévrování této cesty do Mexika. Otec jet nechtěl. Nejraději by si byl užil dovolenou tak, že by zůstal doma a nechodil do kanceláře, což by ovšem znamenalo, že by stejně do kanceláře zašel; ale tím, že by chodil jak a kdy by ho napadlo a vracel by se ne podle hodin, ale podle své chuti, měl by svůj pocit dovolené.

Ale cesta do Mexika byla prosazena. Kdy a jak? Mildreda nevěděla a její otec nevěděl. Ale postupně začínal být přesvědčen, že to nejenom byl jeho nápad, ale že ho své rodině vnucuje, že donucuje ženu i dceru, aby jely s ním. A to mu dalo krásný pocit, že je pánem ve svém domě. Procházel jako v mlze jedněmi zavírají- cími se dveřmi za druhými. Bylo to spíš jako past nalíče- ného hnízda. Slepice uvidí otvor, nakoukne tam, spatří špetku zrní, projde dvířky — dvířka se zavřou. Nu, tady je hnízdo. Je temné a tiché. Proč nesnést vajíčko? Bude to dobrý vtip na někoho, ať už kdokoli nechal ty dveře otevřené.

Otec již skoro zapomněl, že nechtěl jet do Mexika. Oba, pan i paní Pritchardovi to dělali kvůli Mildredě. To bylo jisté a vskutku bezpečné. Dcera studovala na vysoké Škole španělštinu, které nebyla schopna rozumět právě tak jako její učitelé. Mexiko bude to pravé, tam se bude moci pocvičit. Její matka prohlašovala, že to je nejlepší způsob, jak se naučit cizí řeči: být nucen jí mluvit.

Mildreda, hledíc na matčinu milou, klidnou tvář, nemohla prostě uvěřit, že by tato žena dokázala vymanévrovat rodinný podnik a potom ho zničit. Proč? A ona to udělá. Nasadila a prosadila ten nápad. A zatraceně jistě dostane teď své bolení hlavy. Ještě ale počká, až bude načisto mimo dosah lékařů, až její bolení hlavy bude působit největší dojem a největší možné potíže. Bylo to těžko uvěřitelné. Mildreda nemyslila, že její matka opravdu ví, co dělá. Mildredě však už seděla v prsou ta těstovitá hrouda, která jí tlačila na žaludek. Ano, záchvat bolení hlavy se blíží. To věděla.

Záviděla Kamile. Kamila je svobodná tulačka, pomyslila si o ní Mildreda. A pro tulačkuje všechno o tolik snazší. Žádné svědomí, žádný pocit ztráty, nic, nic, jenom báječné, v sobě uvolněné sobectví jako u kočky, jež se protahuje na slunci. Může si vlézt do postele, s kým sejí zachce a nikdy už toho člověka třebas ani nespatřit, a při tom. z toho nemusí mít ani žádný pocit ztráty nebo nejistoty. Mildreda se domnívala, zeje to tak s Kamilou. Přála si být také taková a věděla, že to nedokáže. Že nemůže, kvůli matce. A nežádaná myšlenka sejí vetřela do hlavy — kdyby matka aspoň umřela, mohla by mít Mildreda o tolik prostší život. Mohla by mít nějaké tajné místečko na žití vlastního života. Skoro zuřivě tu myšlenku zahnala. „Jak odporné myslet si něco takového,“ říkala si v duchu. Byl to však sen, který se jí často vracel.

Vyhlédla předním oknem. Puchejř pomohl naložit kladky a lano do autobusu a manilský provaz byl zamaštěn černým mazadlem a to mazadlo potřísnilo Puchejřovy kalhoty, čokoládově hnědé. Pokoušel se odstranit skvrnu kapesníkem. „Chuděra chlapec,“ pomyslila si Mildreda, „je to nejspíš jeho jediný oblek." Chtěla mu jít poradit, aby se toho raději nedotýkal, když viděla, jak jde k benzínovému čerpadlu, máčí si zlehka kapesník v benzínu a pouští se odbornicky do čištění skvrny.

A Juan volal: „Tak pojďte, lidičky!“«[1]