V noci jsem snil, že jsem motýlem

Obyčejný život svým charakterem navenek plně zapadá do Čapkovy volné trilogie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život z počátku 30. let, které jednotně nejprve vycházely na pokračování v Lidových novinách (Obyčejný život konkrétně mezi 30. 9. a 27. 11. 1934) a teprve poté se dočkaly svého knižního vydání. Všechna tato tři díla rovněž sdílí takřka filozofující pokus, kterým chtěl Čapek dokázat neuchopitelnost lidského života. To, co však Obyčejný život od předchozích dvou částí vyděluje, je zřetelná paralela „obyčejného člověka“, jehož jméno není v celém románu ani jednou zmiňováno, s autorem samotným. Obyčejný život tak lze položit za Čapkovo předčasné bilancování nad vlastním životem.

Postava železničního rady, který v rámci léčebné terapie i prostém zahnání nudy sepíše svůj životopis, nevidí sám sebe jako nic jiného než obyčejného člověka, nijak nevybočující měšťáka, který svůj život, poté co nenaplnil své manželství narozením potomka, plně zasvětil úřednické dráze.

V rámci svého rozjímání s mnoha kýčovitými sentimenty však poznává, že to, co mělo být důkazem obyčejné průměrnosti či dokonce naprosté nemožnosti jakkoliv vybočovat, byla ve skutečnosti pouhá maska, která měla skrývat zvíře, které sice jen jedinkrát pustil ze svého řetězu, ale pro které musel po celý zbytek života úzkostlivě pěstovat svou seriózní a ničím zajímavou tvář své kariéře oddaného úředníka.

Toto poznání s dávno zasunutými, jakoby opileckými, vzpomínkami v „obyčejném člověku“ spustí pochybnosti, zda opravdu zná sám sebe, když zcela v rámci se svým celoživotním přesvědčením dokázal psát prokleté básně, být buřičem, cynickým milencem, či bojovníkem proti rakousko-uherskému zřízení tím, že jako přednosta stanice předával informace o válečných transportech.

A podobně můžeme bilancovat i nad Čapkem samotným - byl skutečně oním maloměšťáckým intelektuálem, za kterého vždy byl pokládán, nebo i Čapek sám před sebou skrýval svou skutečnou tvář…?