V noci jsem snil, že jsem motýlem

„Můj šťastný život brzy skončil. Trvalo jenom dva roky. Na konci druhé zimy došlo k nejradostnější události, a vzápětí přišlo největší neštěstí. Bylo to o masopustu, vezl jsem knížete na dostihy. Atlas a Býček závodili. Nevím, co dělal kníže v altánku, ale vím, že když vyšel, nařídil Feofanovi, aby vjel na dráhu. Vzpomínám si, jak mě přivedli a zařadili do kruhu spolu s Atlasem. Ten nesl jezdce, ale já jel jen tak, jak jsem byl, v městských saních. V zatáčce jsem ho předehnal. Přivítal mě nadšený řev a smích.

Když mě prováděli, táhl se za mnou dav. Asi pět pánů za mě nabízelo knížeti tisíce. Ale on se jen smál a odhaloval přitom bílé zuby.

“Ne,‘ říkal. “To není kůň, ale kamarád. Neprodám ho, ani kdybyste mi dávali hory zlata. Na shledanou, pánové!‘. Poté si rozepnul pokrývku a usedl do saní. “Na Stožinku!‘ zavelel. Tam bydlela jeho milenka. Tryskem jsme vyrazili. A to byl můj poslední šťastný den.

Přijeli jsme k ní. Říkal, že je “jeho,‘. Ale ona se zamilovala do jiného a odjela s ním. Dozvěděl se to v jejím bytě. Bylo pět hodin a on mě ani nevypřáhl. Rozjeli jsme se za ní. Bič mi tancoval na hřbetě a pustili mě do cvalu: to se nikdy předtím nestalo. Poprvé jsem změnil ruch, zastyděl jsem se a chtěl jsem to napravit, ale kníže křikl jakoby cizím hlasem: “Jeď‘ Bič zasvištěl ve vzduchu a dopadl mi na hřbet - vyrazil jsem ještě rychleji a přitom jsem se uhodil do noh o železný předek saní. Po pětadvaceti verstách jsme ji dohnali. Dovezl jsem knížete domů, ale celou noc jsem se třásl a nemohl jsem nic jíst. Ráno mě napojil studenou vodou. Napil jsem se a od té doby jsem přestal být tím, kým jsem býval. Stonal jsem, trápili mě a mrzačili - léčili mě, jak tomu lidé říkají. Odpadla mi kopyta, udělaly se mi hrboly, nohy mi podklesávaly, hruď se propadla a zmocnila se mě malátnost a celková slabost. Prodali mě koňskému handlíři. Krmil mě mrkví a ještě něčím jiným, a udělal ze mě cosi, co se mi ani v nejmenším nepodobalo, ale co snad mohlo nezkušeného kupce oklamat. Síla a rychlost byly ty tam. Kromě toho mě handlíř týral tím, že sotva přišli kupci, vběhl do mé stáje, bolestivě mě švihal bičem a plašil mě, až jsem zjankovatěl. Potom mi zamázl šrámy po biči a vyvedl mě ven. Koupila mě jedna babka, která ustavičně jezdila do kostela Zjevení svatého Nikoly a tloukla kočího. Ten brečel v mém přístěnku. Tehdy jsem zjistil, že slzy mají příjemně slanou chuť. Pak babka umřela. Šafář mě odvezl na vesnici a prodal kupci, co prodával na jarmarcích textil. Později jsem se přecpal pšenice a ještě víc jsem ochořel. Prodali mě mužikovi. Tam jsem oral, skoro nic jsem nejedl, a prořízli mi nohy radlicemi. Znova jsem onemocněl. Za něco mě vyměnili a dali mě cikánovi. Strašně mě týral a nakonec mě prodal zdejšímu šafáři. A to je všechno.“[1].

„Jestli Střihoun ještě tu noc na něco vzpomínal, lyrušil ho Vaska. Hodil přes něj houni a vyjel na něm. Až do rána ho nechal stát u dveří krčmy vedle mužického koně. Vzájemně se olizovali. Ráno se grošák připojil k stádu a pořád se drbal.

Něco mě tuze svědí, pomyslel si.

Po pěti dnech zavolali koňského felčara, který radostně prohlásil:

„Má prašivinu. Dovolte, abych ho prodal cikánům.“

„Proč? Utraťte ho, ať už ho tu nevidíme.“

Bylo tiché a jasné ráno. Stádo táhlo do luk. Střihoun zůstal v ohradě. Přišel jakýsi podivný chlapík, hubený, snědý, špinavý a v černém, čímsi zastříkaném kaftanu. Byl to ras. Uchopil oprať, aniž se na Střihouna podíval, a odvedl ho. Kůň šel klidně, neohlížel se, jako obvykle kulhal a zadními kopyty zachytával o slámu. Vyšli ze vrat a Střihoun zamířil ke studni, ale chlapík škubl opratí a řekl: „To není zapotřebí.“

Ras i Vaska, který šel vzadu, došli do úžlabiny za cihlovou kůlnou a zastavili se, jako by na tom místě bylo cosi zvláštního. Ras předal oprať Vaskovi, svlékl si kaftan, vysoukal si rukávy, vytáhl z holenice nůž a brousek a začal nůž brousit. Grošák se natáhl po oprati, aby ji z nudy začal kousat, ale byla daleko, a tak si jen povzdechl a zavřel oči. Spodní pysk mu poklesl, odhalily se žluté pahýly zubů. Za zvuku brousku si zdříml. Jen poškubával opuchlou rozkročenou nohou. Vtom cítil, jak mu ohýbají nohy a zvedají hlavu. Otevřel oči. Před ním stáli dva psi. Jeden větřil směrem k rasovi, druhý seděl a upíral pohled na něj, jako by cosi očekával. Kůň na ně zamžoural a lícní kostí se otřel o ruku, která ho držela.

Nejspíš mě chtějí léčit, pomyslel si. Ať si!

A opravdu, cítil, že mu něco provádějí s krkem. Zabolelo to. Škubl sebou a hrábl kopytem, ale pak se ovládl a čekal, co bude dál. Něco tekutého proudem vystříklo a zalilo mu šíji a hruď. Zhluboka sl povzdechl a ulevilo se mu. Jako by tíže života byla tatam. Zavřel oči a pozvolna sklonil hlavu - nikdo ji nedržel. Pomalu naklonil šíji, nohy mu podklesly a celé tělo se zakymácelo. Spíš ho to udivilo, než poděsilo. Všecko bylo nové. Překvapeně sebou zazmítal a chtěl vyrazit kupředu. Namísto toho se zapotácel a skácel se na stranu; chtěl přešlápnout, ale padl dopředu a na levý bok. Ras počkal, až ustaly křeče, odehnal psy, kteří se přiblížili, vzal grošáka za nohu, převrátil ho na záda, poručil Vaskoví, aby ho držel za nohu, a začal Střihouna stahovat.

„To byl kůň,“ řekl Vaska.

„Kdyby byl vypasenější, byla by z něj dobrá kůže,“ poznamenal ras.

Večer se stádo hrnulo domů a ti, co šli po levé straně, zahlédli dole cosi krvavého. Kolem se horlivě motali psi a létali vrány a havrani. Jeden pes se zapřel tlapami do mršiny a s praskotem začal odtrhávat to, co na ní zbylo, až se mu třepala hlava. Kobylka hnědka se zastavila, vypjala hlavu i šíji a dlouho větřila. Jen násilím ji odehnali.

Za úsvitu v roklině u starého lesa, v houštině na mýtině, radostně vyla hlavatá vlčata. Bylo jich pět: čtyři skoro stejně stará a jedno maličké, s hlavou větší než trup. Z křovin vylezla hubená vylínalá vlčice, vláčející po zemi břicho s pokleslými bradavkami, a usadila se proti nim. Vlčata se kolem ní nahrnula. Vlčice se přiblížila k tomu nejmenšímu, svěsila oháňku, sklonila hlavu, po několika křečovitých pohybech otevřela zubatou tlamu a s námahou vyplivla velký kus koniny. Vlčata se k ní rozeběhla, ale ona výhružně zvedla tlamu a všechno předložila maličkému. Ten jakoby vztekle zaryčel, popadl kus masa, stáhl ho pod sebe a pustil se do něj. Stejně tak vlčice vyplivla další sousto druhému, třetímu, všem pěti, a pak si lehla proti nim a odpočívala.

Za týden se povalovala u cihlové kůlny jen velká lebka a dvě dlouhé stehenní kosti - vše ostatní zvěř roztahala. V létě mužik, který sbíral kosti, lebku i kosti odnesl a zužitkoval je.

 

 

Mrtvé tělo Serpuchovského, které chodilo po světě, jedlo a pilo, pochovali mnohem později. Jeho kůže, maso ani kosti se k ničemu nehodily. A právě tak jako mrtvé tělo, chodící po světě, bylo už dvacet let všem na obtíž, i jeho odklizení do země představovalo pro lidi pouze zbytečnou přítěž. Nikdo jeho majitele nepotřeboval, už dávno byl všem na obtíž, ale přesto mrtví, kteří pochovávali mrtvé, považovali Za nutné obléci to rozkládající se otylé tělo do pěkné uniformy a holínek, položit je do nové pěkné rakve s novými třapci v rozích, a pak novou rakev uložit do jiné, olověné, tu pak převézt do Moskvy, rozhrabat zpráchnivělé lidské kosti a na to místo pochovat rozkládající se mrtvé tělo plné červů, tělo v nové uniformě a vyčištěných holínkách, a všechno zasypat hlínou.[2]