V noci jsem snil, že jsem motýlem

Vrcholné dílo, o kterém každý zasvědceně mluví, avšak současně dílo, které nikdo nečte a vychází jen v malých bibliofilských nákladech. Jistě, čtenář v něm může najít mnohou inspiraci pro další rozvoj svého sexuálního života, může ho i odhodit a spálit na veřejném prostranství, je rovněž možno v něm objevit mnohé další asociace, které v tobě, potenciálním Sadeho objevovateli, 120 dnů Sodomy vyvolá, ale smysl je skryt hlouběji, než v sobě nese ono povrchní ukojení se perverzních a pedofilních „choutek“.

Při psaní mezi 22. říjnem a 28. listopadem roku 1775 Sade čerpá z poznámek, které si vytvořil již v létě a začátkem podzimu, a používá mikroskopicky popsaného papíru o celkové délce 12,10 m získaného slepením malých 12 cm širokých listů. Rukopis, který v podobě, jaké se nám zachoval do dnešních dnů, skryl ve zdi své cely, ale po svém propuštění, v květnu 1790 na rozhodnutí Národního shromáždění, které osvobodilo všechny vězně bez řádného soudu, jej již nenašel.

V ruinách Sadovy cely jej nalezl Arnoux de Saint-Maxim, který jej později věnoval markýzovu dědečkovi, markýzi de Villeneuve-Trans, v jehož rodině zůstal po tři generace a která jej koncem 19. století prodala neznámému německému sběrateli. Roku 1904 jej vydáva pod pseudomymem Eugen Dühren berlínský psychiatr Iwan Bloch s předmluvou určující dílo pro studium ze strany lékařů, právníků a antropologů, ale ve skutečnosti bylo toto dílo pro množství chyb nepoužitelné. V majetku Iwana Blocha zůstává rukopis až do roku 1929, nijak nepovšimnut ze strany široké veřejnosti, odkud byl po jeho smrti vyzvednut v lednu 1929 Mauricem Heinem, který jej s úzkostlivou přesností vydává ve třech svazcích v letech 1931 až 1934. O skutečné „proslavení“ se zasloužila až série procesů vedených v 60. letech ve Francii, Velké Britanii i USA, které rozpoutalo vydání 24 svazků sebraných spisů Markýze de Sade v letech 1947 až 1953 nakladatelem Jeanem Jacquesem Pauvertem, proti kterému bylo zejména za publikování 120 dnů Sodomy zahájeno v roce 1953 trestní řízení. Soud, jehož se jako svědci zúčastnili mimo jiné i Jean Cocteau a André Breton, ve svém závěrečném rozsudku dne 10. ledna 1956 rozhodl o zákazu šíření děl 120 dnů Sodomy, Nová Justina, Julietta a Filozofie v budoáru pro svůj negativní vliv (v pověrách šířený v 19. století) způsobující zkázu těla i duše s odůvodněním, že jsou známy případy zešílení a sebevražd mladých dívek po přečtení některého ze Sadeho díla. Skutečný vliv se však nedokázalo prokázat, což ilustruje i odpověď Jeana Paulhana na otázku ohledně možného negativního vlivu na čtenáře, který jej na jedné straně připustil, ale na straně druhé uvedl z vlastní zkušenosti případ dívky, která po jeho přečtení vstoupila do kláštera.

Obdobné procesy, ovšem s osvobozujícím rozsudkem (uznávající nadřazenost svobody tisku nad cenzurou, který například ve Francii zaručovala Francouzská ústava ze dne 3. září 1791) se vedly i Anglii roku 1960 (Milenec Lady Chatterleyové - David Herbert Lawrence) či v USA v letech 1959 a 1964 (Obratník Raka Henry Millera), avšak autentické vydání 120 dnů Sodomy bylo i v těchto zemích možné až v roce 1989.

Tajemný hrad Sillingu uprostřed neproniknutelných lesů, ze kterého není možno uniknout ani vstoupit zvenčí, popisy místností s luxusním zařízením pro maximální pohodlí svých obyvatelů, stěny s erotickými motivy, to vše se nese v gotickém způsobu popisu vnějších kulis, který vládl v oddychové literatuře druhé poloviny 18. století. Námětem Sademu byly jednak vzpomínky z La Coste, kde trávil část svého dětství, dílem jsou stvořeny bujnou fantazií a samozřejmě se do příběhu promítá i prostředí vězení v Bastile, kde vznikl.

Koncem vlády Ludvíka IV. se v tomto hradě uzavřou čtyři přátelé - vévoda de Blangis, jeho bratr biskup, prezident de Curval a finančník Durcet, společně se svými mladými a krásnými manželkami - Konstancí, dcerou Durcetovou a manželkou Blangisovou (své první tři manželky zabil), Julií, dcerou Blangisovou z prvního manželství a manželkou Curvalovou, Adelaidou, dcerou Curvalovou a manželkou Durcetovou, a Alinou, dcerou biskupa a Blangisovy druhé ženy, se serailem osmi mladých chlapců a dívek uloupených rodičům, osmi sodomizujícími společníky vybraných dle obrovitosti jejich údů, se čtyřmi starými kuplířkami znetvořenými pohlavními nemocemi, šesti kuchařkami, čtyřmi služkami a čtyřmi vypravěčkami - Duclosovou, Champvillovou, Martainovou a Desgrangesovou, které se po vzoru Dekameronu od 1. listopadu do 28. února střídají ve vyprávění 600 příběhů zvrácené tváře lidské sexuality, jež jsou bezprodlení čtyřmi přáteli realizovány. Ode všech je vyžadována důsledná poslušnost, do které patřil i zákaz vykonávání potřeby bez dovolení, protože její pozorování a pozdější pojídání výkalů, patřilo k nejuspokojujícím způsobům dosažení ukojení a mezi 600 popisovanými případy se koprolagnie[2] a koprofagie[3] vyskytuje ve více než polovině.

Vyprávěné příběhy jsou rozděleny dle měsíců do kategorií „prosté“, „dvojité“, „zločinné“ a „vražedné“ přičemž jen úvod a první část je zcela dokončena. Zbývající tři části zůstaly jen ve formě stručných poznámek. Celé dílo je psáno s vědeckou přesností a rozvahou tak, aby vyprávěné příběhy sestupovaly každým příběhem níže na pomyslném psychopatickém žebříčku, depenetrace dívek i hochů probíhá ve přesně stanoveném časovém harmonogramu a předem popsanými způsoby, na jejichž detaily se společníci dohodli již na začátku pobytu. „Z celkového počtu šestačtyřiceti osob na zámku jich bylo třicet zavražděno a šestnáct se vrátilo zpět do Paříže.“[4]

Dílo samotné je možné uchopit třemi možnými způsoby. A to filozoficko-etickým, který nejlépe vystihuje charakteristika vévody de Blangis - „Tvrdil, že ctnost je prázdnota a nicotnost chorého mozku. Podle něho bylo nejvyšší rozkoší výhradně zlo konané na druhých.“[5], které narážeje na společenské pokrytectví zvyšující se mírou egoismu bije o to více na prázdný buben soucitu i vzájemné solidarity, a příběh je v tomto smyslu koncipován jako satira společnosti 18. století.

Dále lékařským, kde Sademu patří prvenství v systematickém popisu psychopatií, celé století před Krafft-Ebingem a Freudem, a způsobem literárním, jehož kvalita spočívá zejména v navozujícím popisu kulis, stupňujícím se ději a celkové souvislé koncepci díla.