V noci jsem snil, že jsem motýlem

Vážení přítomní. Bylo řečeno, že je zapotřebí, abychom konečně uspořádali své kulturní dědictví. Vracíme se ke knihám svých mrtvých básníků, listujeme jimi a hlásíme se k tomuto jejich odkazu.

A tu mi napadá tichá a plachá otázka. Aniž bych se pouštěl na pole metafyziky, obracím se s jistou úzkostí k těmto našim mrtvým a ptám se jich, budou-li i oni hlásiti se k nám.

Nejednou tu bylo zdůrazněno, že spisovatelé jsou svědomím svého národa. Není to myšlenka nová. Ba snad naopak. Zdá se mi, že tato věta má dosti blízko k frázi, ale řekněme radši k běžnému rčení. Stává se však, že někdy i takové rčení, vyslovené v příhodném okamžiku a v jiném osvětlení, může působiti drtivě.

A právě dnes chtěl bych říci: Kéž bychom v této chvíli my spisovatelé byli opravdu svědomím svého národa. Kéž bychom byli svědomím svého lidu. Neboť, věřte mi, obávám se, že jsme jím nebyli již po více let, že jsme nebyli svědomím zástupů, že jsme nebyli svědomím milionů, ba dokonce že jsme ani nebyli svědomím sebe samých.

Znova a znova slyšíme tu zaznívati, a to z úst nikterak nevýznamných, že je zapotřebí, aby spisovatel psal pravdu. To mi znamená, že spisovatelé v posledních letech pravdu nepsali. Psali, nebo nepsali? Dobrovolně, či nedobrovolně? Ochotně, či neochotně? Bez nadšení, či s vřelým souhlasem?

Vracím se do minulosti české literatury a marně hledám, že by některý z našich velkých českých básníků, a zvláště někteří z těch, kteří ve svých básních formulovali postuláty českého národa, jako byli Neruda, Čech, Machar a Dyk, zastavili se uprostřed svého díla a stanuvše, oznámili svému národu a svým čtenářům, že nemluvili pravdu. Či vzpomínáte si, že by někdo z nich někdy prohlásil: „Čtenáři, odpusť, chodil jsem kolem tvých bolestí a kolem utrpení českého lidu a zavřel jsem oči. (Potlesk.) Nemluvil jsem pravdu.“ (Hlučný potlesk.) Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže. (Bouřlivý potlesk.) A nejen to, diskredituje to, co velikého a krásného socialismus našemu lidu v těchto letech přinesl. (Potlesk.)

Vyposlechli jsme tu dosti obžalob a sebeobžalob. Nu dobrá, věřme jejich upřímnosti. Škoda jen, že nebyly vysloveny přece jen o něco dříve, aby byly blíže momentu, kdy byl nejvyšší čas. (Hlučný potlesk.) Aby se tak naplnila a pokračovala ušlechtilá tradice české literatury, a ovšem literatury vůbec, že byli to básníci, kteří znajíce pravdu, vyslovili ji dříve než politikové, počítající patrně s tím, s realitou, která je. Neboť pravda, jak říká Šalda, je skutečností zítřka. Je krásné, jestliže básníci postrkávají politiky, ale troufám si říci, že je méně krásné, je-li tomu naopak. (Potlesk.)

A dnes se vás ptám, kde jsme byli my všichni, když po roce čtyřicátém osmém zasedal nad českou literaturou člověk, který neuměl česky a který rozhodoval o osudu českých spisovatelů a českých knih? (Hlučný potlesk.)

Kde jsme byli, když tento muž rozeslal po tiskárnách zástup dvacetiletých dívek a mládenců, kteří s vervou svého mládí poručili rozmetati sazby českých knih? A byla mezi těmito knihami díla klasiků, která dnes vydáváme znova. Byl mezi nimi i Jan Ámos Komenský.

Kde jsme byli, když nejeden český knihovník z opatrnosti, ze zbabělosti, ze zloby a z nemístného nadšení, vlastní rukou ničil naše knihovny a s gründerským nadšením počal budovati knihovny nové, a sice z knih, které vyšly až po únoru roku ’48? (Potlesk.)

To vše je pryč. To je zažehnáno, a nebyl bych objektivní, kdybych nepřiznal, že mnohé chyby byly napraveny. Nikoliv všechny.

Mohl bych jmenovati více jmen. Omezím se na jména tři. Na jména tří mrtvých.

A ptám se vás: Kdo zapaluje onu kouřovou clonu, která ve vší tichosti téměř úplně zastírá jméno a dílo jednoho z našich největších básníků moderních, Vladislava Vančury? A ptám se vás na to se vším důrazem.

Byl Vančura český básník, nebo nebyl? A to dokonce z největších?

Byl Vančura komunista, a to dokonce jeden z nejstarších, či nebyl?

Položil Vančura život za své přesvědčení, či nepoložil? (Bouřlivý, dlouhotrvající potlesk.)

A sám dodávám, jakým způsobem položil. Nečetl jsem protokoly gestapáckých výslechů, ale jistě existují. A podle toho, co přece jen prosáklo neprodyšnými zdmi gestapáckého paláce, víme, že to byl jeden z největších, z nejpevnějších, z nejstatečnějších a z nejčistších lidí, které měla nejen česká literatura, ale i tato země v našem století. Kdyby tento básník měl hrob, který by ukrýval jeho kosti, mohli bychom nad ním postáti jako nad hrobem neznámého spisovatele.

Snad budeme míti příležitost v příštích dnech pohovořiti si rovněž a naléhavě o omylech, chybách a vinách jeho druha a přítele Karla Teigeho.

A konečně klade se otázka: I ta je živá, časová a naléhavá: Oč se ochuzuje obraz naší poezie i poezie socialistické, jestliže se dosud přezírá poezie Josefa Hory z třicátých let? (Potlesk.) Což nebyla to léta, kdy Hora, s mladším Nezvalem, dostoupili ve svých dílech svých tvůrčích vrcholů, a nebyla to díla, v nichž dostoupila vrcholu česká poezie mezi dvěma válkami?

Prosím, nepodezřívejte mě, že bych nevěděl, kdo to byl pan John Stuart Mill. Také vás prosím, abyste se nedomnívali, že se tu pokouším do dnešního jednoznačného světa filosofického vpašovati názor tohoto anglického empirika. Ale jeden citát nejde mi z hlavy, nemohu si ho odpustit. S malou obměnou platí totiž právě dnes pro nás spisovatele. John Stuart Mill praví: „Ta neb ten, kdo připustí, aby svět nebo příslušná část světa vybrala jemu jeho životní cíl, nepotřebuje žádné jiné schopnosti než schopnosti napodobovací jako opice.“

Či bych měl spíše citovati Voltaira, který měl názor obdobný? Voltaire totiž říká: „Nemohu souhlasit s vašimi slovy, ale až do smrti budu hájit vaše právo na to, abyste je mohl hlasitě vyslovit.“ (Potlesk.)

A znovu vás prosím, abyste oba tyto citáty uvážili jen v souvislosti s tímto sjezdem a konečně i s větou z dopisu ústředního výboru našemu sjezdu, kde se mluví o tom, že právě rozličnost talentů vyznačuje bohatost naší literatury.

Nebudu opakovati téměř čítankový poznatek o české literatuře, a sice ten, že mezi významnými jejími jmény není jediného autora, který by své dílo zaměřil proti pracujícímu člověku a který by neměl hluboký cit, a dokonce i bojovné porozumění pro jeho sociální bolesti.

Co z toho plyne však pro naši situaci dnes a pro naši povinnost zítra?

Jsem přesvědčen, že naší povinností je přistoupiti ihned k odčinění křivd. A naléhavé požadavky shrnuji do těchto dvou:

Za prvé: Vyzvete umlčené a neprávem vyloučené spisovatele, kteří jsou ovšem hodni toho jména, a nečekejte, až přijdou sami a budou prosit. Sotva by přišli, neboť není hodno spisovatele, aby prosil. Dejte jim možnost, aby odpověděli dnes na útoky, na které nemohli odpověděti, když byli vylučováni z literatury; já to sám zažil! (Potlesk.)

Za druhé: Uvažujme o spisovatelích uvězněných, mysleme na jejich lidský osud. Nemám ovšem práva souditi tu jejich vinu. Vinu, chyby, omyly. Ale mám právo jako český básník vyslovit domněnku, že pykali dost za tyto své politické viny a omyly.

To, co tu říkám, dozajista neznamená, že bych se ztotožňoval snad s jejich politickými názory, které jsou a byly v rozporu s názory mými i s názory nás všech. Když dnešní členové Svazu ochotně a spěšně však přiznávají své dlouholeté omyly a viny, což má být prohlášeno za dostatečné, ani omyly a viny uvězněných nemohou být posuzovány s dosavadní přísností a z dosavadních stanovisek. (Hlučný potlesk.)

Všichni dobře víme, jak je možno – vím, že je situace těžká – pokusiti se o to, aby jim jejich osud byl aspoň trochu ulehčen.

Avšak, drazí přátelé, ještě jednou se vás táži: Jsme opravdu jen výrobci veršů, rytmů a metafor? Jsme opravdu jen vypravěči příběhu a nic víc, abychom měli na mysli jen a jen otázky našeho stavu spisovatelského?

Takto vidím poslání spisovatelů v dnešní době.

Nový výbor i vy všichni pečujte o to, aby naše činy, důstojné socialistického programu a důstojné socialistických spisovatelů, uskutečněny byly co nejdříve, a co nejdřív znamená dnes, ihned. (Dlouhotrvající potlesk.)