V noci jsem snil, že jsem motýlem

Při sledování poslední premiéry Divadla Husa na provázku Velice modrý pták, nastudované dle dramatu Maurice Maeterlincka Modrý pták z roku 1908, se v prvé řadě naskýtá neodbytná otázka, pro jakého diváka je tento typ představení, jež koliduje někde mezi mírně pokleslejší hudební revue, tak ji dobře známe z produkce brněnského Městského divadla, a v loňské sezóně neúspěšně oživenou Baladou pro banditu, určen? Opravdu to není pouhý přelud a nesnaží se co do dramaturgického výběru Husa přetáhnout středostavovského diváka, častěji pejorativně nazývaného maloměšťáckého a diletantského, právě z pozlaceného Městského divadla kam Velice modrý pták svým velmi chabým nastudováním, mizernými hereckými výkony, o textech písní Milana Uhdeho ani nemluvě, patří?

Již druhou sezónu se v pozici uměleckého ředitele Vladimír Morávek v prvé řadě snaží o zpřístupnění, kdysi z principu experimentální a řekněme i divadelně progresivní Husy na provázku, náručím lidových mas. Je pravdou, že návštěvnost jednotlivých představení, alespoň co do optického měřítka, roste, nicméně současný repertoár Husy by bylo asi jen stěží možné doporučit divadelnímu labužníkovi. Naopak se zdá, že Vladimír Morávek, se jako režisér zcela vypotřeboval v první třech částech Dostojevského tetralogie a jeho současné konání v mnohém více připomíná snahu o jakýsi kult osobnosti jaký si ve zmíněném Městském divadle dopřává jeho ředitel Stanislav Moša, který podobně jako Morávek sám ujímá režie těch nejlepších „špeků“ sezóny, avšak každé jeho představení velmi záhy končí v propadlišti divadelních dějin.

Současnou „Morávkovskou“ režii, z níž se v pozitivním slova smyslu vydělil snad jen Rozrazil (, který však příznačně vydržel v provázkovském repertoáru pouhých pět měsíců), lze charakterizovat jako dramaticky nenáročné, ba, chce se říci odbyté s velkým prostorem pro písničku, jež má představení po vzoru Bandity zlidovět, a se sázkou na osobnosti v čele s Jiřím Jelínkem, kterého si Morávek do Brna přivedl z Klicperova divadla z Hradce Králové, který snad má svým nenáročným humorem bourat hranice mezi herci a diváky, a Gabrielou Vermelho, kterou Morávek poznal při režii muzikálu Excalibur a jež se za poslední dvě sezóny stala takřka provázkovským inventářem tak, že se mnohá představení, Velice modrého ptáka nevyjímaje, bez jejího vokálu již nejen neobejdou, ale jsou na něm do značné míry postavena, byť Vermelho není pro divadlo zrovna stvořena a její zpěv, případně hra na kvinton, představení drolí na nespojité části.

Původním Morávkovým záměrem snad měla být reinkarnace Husy z jejích nejslavnějších 70. a 80. let, avšak tak jako Jiří Jelínek není Bolkem Polívkou, či Gabriela Vermelho Ivou Bittovou, tak sám Morávek již zdaleka nedisponuje takovým potenciálem, s jakým před dvanácti lety nastudoval slavnou Maryšu, ba poněkud předčasně se vrací ke svým začátkům, kdy v Huse režíroval dětská představení.