V noci jsem snil, že jsem motýlem

Jedním z fenoménů dnešní doby, které mají člověku nahradit ztrátu vlastní osobnosti a sebevědomí, je beznadějná honba za neexistujícím ideálem ženské krásy tak, že se žena stává otrokyní reklamního a potažmo celospolečenského diktátu. Ve výsledku pak žena ztrácí nejen svou osobnost a stává se marionetou, jež kupuje, utrácí, ale i žije tak, jak společenský časopis, potažmo výrobce kosmetiky přikáže, ale ztrácí i své ženské kouzlo, jež je ve vábení mužů, jako vnějšího a nejviditelnějšího cíle této snahy, tím nejdůležitějším a nejúčinnějším faktorem.

Autorský počin Eriky Hníkové Ženy pro měny se snaží ukázat míru nesmyslnosti a absurdnosti této manipulace a v českých poměrech, ve kterých se nekriticky přejímá tzv. západní styl života tak, že životní styl v Praze, více než co jiného, připomíná špatný vkus většího německého maloměsta, je to počin, který zde již dlouho chyběl, byť stejně jako u velmi blízkého filmu Český sen se to nepodařilo dotáhnout do konce a v celkovém vyznění tak dokument vyšel do prázdna, protože mu chybí hlubší reflexe, analýza souvislostí, ale i přesnější pojmenování příčin. Přesto je však přínosné, že byla tato absolventská práce studia dokumentaristiky na Famu po dobrém ohlasu na několika festivalech a Ceně diváků na 7. mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava 2003, uvedena i do kin, byť do svého vzoru - dokumentů BBC - má toto odvětví českého dokumentaristiky ještě velmi dlouhou cestu.

Produkty průmyslového odvětví ženské krásy se Erika Hníková rozhodla ilustrovat na posedlosti a potažmo i smyslem života čtyř typů žen, doplněné navíc ženskou redakcí časopisu Kosmopolitan a Anarchofeministickou skupinou 8. března.

Karolína a Linda ve filmu představují průměrné konzumentky průmyslu krásy, smysl jejich života a většina jejich dne je naplněna péčí o svůj zevnějšek a jejich duševní stránka zakrňuje tak, že nejsou schopny vyslovit ani jednu souvislou a smysluplnou větu. Chloubou Karolíny je její bohatá sbírka kosmetiky, společným a stmelujícím zájmem, pak je chození po obchodních pasážích. Divák ovšem nemá pocit, že by snad tyto dvě představitelky ztělesňovaly ať již jakýkoliv ideál krásy, právě naopak vidí jen dvě ošklivé, nevkusně oblečené a především hloupé ženy bez náznaku vlastní myšlenky a osobnosti. Autorka se bohužel příliš zaměřila jen na jejich duševní mělkost a absenci vyšších obzorů s ironií, že se nejedná, jak by divák předpokládal, o dvě průměrné prodavačky některého z pražských supermarketů, ale o studenty VŠE.

Poněkud rozpačitě se pak jeví konfrontace mezi Karolínou a Lindou a členkami Anarchofeministické skupiny, jež by mohla být mylně pochopena ve smyslu radikality „alternativní“ cesty, kdy žena neztotožňuje svět jen sama se sebou a s vnější krásou, ale rovněž má a rozvíjí i jiné vlastnosti a činnosti. Mnohem lepší by v tomto případě byla konfrontace se jinými studentkami, jež nepotřebují pro svou existenci kosmetiku za několik tisíc, oblékají se v second handech a čtou Kanta namísto společenských časopisů. Také zde byla zcela opomenuta společenská příčka, na které se obě ženy nacházejí a divák by mohl být zmaten z pochybností, zda se jedná o masochismus a nenávist k vlastními tělu nebo o diktát lidí, kterými jsou obklopeny.

Zuzana je dalším prototypem ženské touhy být uznána za krásnou a potažmo tak získat obdiv i titulní stránky ženských časopisů - stát se modelkou. Na Zuzaně je ilustrován vývoj krásné a přirozené dívky z níž se s postupujícími koly soutěže s hledáním „modelky příštího tisíciletí“ postupně stává prázdná a dutá loutka, která se spíš dříve než později propadne na úroveň Lindy a Karolíny.

V jejím příběhu chybí průvodní jevy této touhy, kdy je Zuzaně v prvním kole soutěže doporučeno, aby nejedla, ale tato problematika se již dále nerozvíjí. Rovněž chybí ilustrace změny její osobnosti po vítězství v soutěži a návratu z focení v Paříži a v Japonsku, popřípadě i aspekty zákulisního boje a zneužívání modelek ze strany producentů a majitelů, kteří s nimi zacházejí jen jako se zbožím a bílým masem. Bez těchto aspektů vyplynul Zuzanin příběh ilustrující ženu jako věc zcela do prázdna.

Magda je posedlá hubnutím, vyzkoušela snad všechny přípravky pro „zcela zaručené zhození přebytečných kilogramů“, ale efekt byl vždy mizivý. Její příběh je pak ilustrována na hubnoucí polévce a sugestivní kazetě, jež jsou již ve své podstatě absurdní a směšné. A i když si Magda sama uvědomuje, že přípravky na hubnutí jsou podvod, nejde již ve své úvaze dále, aby si uvědomila, že za tímto podvodem stojí podstata její snahy, která jí byla vnucena, aby si tyto elixíry kupovala.

Do absurdnosti je Magdina snaha dotažena v samém závěru, kdy konečně dopne svou novou sukni, kterou si záměrně koupila s o číslo menší velikostí, aby se tak motivovala. Na otázku, s který přípravkem toho dosáhla, pak lakonicky odpoví: nejedla jsem.

Silně zralá Eva je posedlá svým povadajícím poprsím a je přesvědčena, že jeho zpevněním se její život prudce změní. Své rozhodnutí přes argumenty režisérky, jež ji operaci nedoporučuje, protože je u ní velké riziko selhání, nehodlá změnit a právě naopak dává velmi silné pragmatické argumenty, za kterými se více než co jiného skrývá snaha být opět mladá a obletovaná muži jako tomu bylo ve dvaceti letech.

Absurdita její touhy a víry je pak ilustrována cynismem plastického lékaře, jež operaci nejen zcela zfušuje, ale ani nijak nezakrývá, že mu jde jen a pouze o peníze.

Ostatně stejnou odpověď má i osazenstvo redakce Kosmopolitanu, jehož šéfredaktorka na jedné straně mluví o své lidumilnosti a altruismu, kdy své „moderní a cílevědomé“ české čtenářce radí o „tajných“ technikách sexu, na straně druhé však říká, že je to jen a pouze práce, která končí s úderem čtvrté hodiny odpoledne, a chrání se tak, před nepříjemnou konfrontací žen, jež se nenechaly zmanipulovat a mají dostatečný nadhled, aby si uvědomovaly, že celá rádoby redakce je jen sbírka ženských trosek, které jen více méně čtou dopisy a dle pařížského vzoru na ně odpovídají, časopis samotný je pak jen lacinou kopií svého francouzského vzoru, který netvoří žádná ženská redakce, ale ženské touhy i v České republice v něm určují muži.

Ale Magda je příliš posedlá jen svými prsy, aby dokázala vnímat, ať již cynismus svého lékaře či dokonce nesmyslnost své snahy, která jí nemůže vrátit ani mládí ani dosáhnout svého štěstí.

Jedním z největším nedostatků filmu je tak slabá průraznost a nedostatek konfrontace mezi manipulací a svobodou. Erika Hníková sice uhodila hlavičkou o hřebíček, ale Ženy pro měny lze více brát jako naťuknutí problematiky než skutečnou reflexi snažení a smyslu života dnešní ženy.

Ženy pro měny (ČR, 2004, 78 min.)

Námět, Režie, Scénář: Erika Hníková

Kamera: Marek Janda

Premiéra: 18. listopadu 2004