V noci jsem snil, že jsem motýlem

Byť je Elia Kazan jedním z největších filmových režisérů, jenž do značné míry předurčil vývoj celé americké kinematografie, zůstává jeho umělecký i filmový odkaz stále poněkud nedoceněn, ba přehlížen, pro Kazanovo obrovské lidské selhání, kdy se dne 10. dubna 1952 dobrovolně dostavil před proslulý Výbor pro vyšetřování neamerické činnosti, „přiznal se“ ke svému členství v komunistické straně v letech 1934 až 1936 a současně udal osm svých filmových kolegů, kteří se na dlouhá léta ocitli na tzv. černé listině. (Proslulá je například poznámka dramatika a Kazanova někdejšího přítele Arthura Millera, který si do svého deníku zaznamenal: „Obětoval by i mne.“) Tento akt, který se do značné míry promítl právě i ve vrcholných snímcích V přístavu a Na východ od ráje, se s Kazanem vlekl již po celý život, ba jeho nominace na Oscara za celoživotní dílo v roce 1999 vyvolala vášnivé diskuse a dokonce byl i pod vedením Bernarda Gordona, jedním z Kazanových obětí, zřízen Výbor proti mlčení. Nicméně přes mnohé osobní antipatie je tento Oscar, vzhledem ke kvalitám Kazanova díla, považován za zcela zasloužený. - Například režisér Steven Spielberg to okomentoval: „Na paměti je třeba mít Kazanovu tvorbu. Nemusím souhlasit s rozhodnutím, které udělal, a myslím, že to, co udělal, byla chyba - ale to pro mne nic nemění na jeho filmech.“

Tento úvod sice s filmem Na východ od ráje nemá nic společného, ba chatrné by byly i konstrukce o jeho interpretace v kontextu s Kazanovým morálním selháním, které je ostatně více vykládáno jako akt naivity než zlého úmyslu, nicméně se nelze vyhnout domněnce, že nebýt něj, neměly by snímky právě typu Na východ od ráje či V přístavu (čistě pro přiblížení získal tento snímek celkem 8 Oscarů) zdaleka tak silný vnitřní náboj.

Elia Kazan svou kariéru původně začal jako divadelní herec a později i divadelní režisér - mimochodem asi jeden z nejvlivnějších broadwayských režisérů 40. let, kdy například premiérově režíroval hry typu Jen o chlup, Tramvaj do stanice Touha, Smrt obchodního cestujícího či Kočka na rozpálené plechové střeše a byť se filmem zabývá již od konce 30. let, promítá se jeho divadelní koncepce i v režii filmové, což je filmovou kritikou pokládáno za Kazanovu přednost i nedostatek současně.

A nejinak je v tomu ve snímku na motivy slavné Steinbeckovy ságy rodiny Trasků, ze které si scénárista Paul Osborn, původně jak jinak než scénárista divadelní, vybral jeho poslední třetinu s ústředním motivem dospívajících synů Adama Traska, Cala a Arona, kteří s biblickým předobrazem Kaina a Ábela hledají cestu jak k otcovské lásce, kterou bigotní puritánský otec, v jehož životě stojí na prvním místě doslovný výklad Bible, není schopen jak dávat tak přijímat, tak k uvědomění si vlastní osobnosti.

Krom samotného Steinbecka, potažmo režiséra Elia Kazana, scénáristy Paula Osborna a kameramana Teda McCorda, stojí za vynikajícími kvalitami snímku James Dean v hlavní roli Cala Traska, jehož výkon v této mimochodem první filmové roli lze uvést s těmi největšími superlativy, ba James Dean nenechává nikoho na pochybách, že byť do své smrti ve čtyřiadvaceti letech stačil hrát jen ve třech filmech, patřil mezi největší herecké hvězdy, jimiž kdy Hollywood oplýval.