V noci jsem snil, že jsem motýlem

Zdeněk Svěrák je v kontextu české kultury brán mnohem výše než jako pouhý populární tvůrce, scénárista, herec, spisovatel či rozhlasový a televizní moderátor. Je pokládán za národní ikonu a jeho syn, Jan Svěrák, jednoznačně nejúspěšnější a z dlouhodobějšího měřítka i nejlepší režisér současné české kinematografie, si to velmi dobře uvědomuje. Dokument Tatínek byl tedy, jak ostatně napovídá název, pojat z pohledu syna, jenž vzhlíží ke vzoru nejen ze svého dětství či svého nastávajícího středního věku, ale i jako na tatínka českého národa, který Zdeněk Svěrák stráží již více než třicet let.

A tento krystalicky průzračný a až naivní pohled adorujícího syna, paradoxně a zcela mimo autorský záměr odhaluje osobnost Zdeňka Svěráka až na samou dřeň. V dobré víře zasvětit český národ do tajemství autorské kuchyně, odhaluje Zdeněk Svěrák více sám sebe jako alter ego archetypu své typologicky jediné postavy, který sám sebe dokáže jako naprostý a nepříliš talentovaný neherec zahrát. Ba, že drtivá většina oněch geniálně trapných zápletek, na nichž Svěrákovo dílo staví, vychází opět jen a pouze z vlastních příhod, které Svěrák s velmi dobrým nadhledem, dokáže obrátit ve svůj prospěch. Nicméně skočí-li mimo tento úzce vymezený prostor vlastního života a má budovat příběh čistě na základě vlastního talentu a fantazie, vyhoří podobně jako například v křečích se vzpínajícího Tmavomodrého světa.

Nepříliš povzbudivý není ani Svěrákův myšlenkový obzor, který je hermeticky uzavřen před vnějším světem předsudky člověka středostavovských vrstev tak, že Svěrákův pohled na současnost do značné míry kopíruje hodnoty ze svých třiceti let.

Obdivovatele největšího Čecha - Járy Cimrmana, pak asi příliš nepotěší přicházející projevy stáří, které se pozvolna ale jistě již po několik desítek let vkrádají do jeho stejnojmenného divadelního souboru, kde Svěrák, Smoljak a spol. není a nikdy nebyli tím, čím by snad sám sebe chtěli mít tak, je se představili v Nejisté sezóně - tedy jistou variací na revoltující intelektuály či disidenty mírného pokroku v mezích zákona.

Tedy, byť je Tatínek určen pro svou banálnost a absenci jakéhokoliv hlubšího sdělení, jen a pouze pro nekritické obdivovatele osobnosti Zdeňka Svěráka, nelze jej přesto doporučit bez varování, že by tento divák mohl ztratit nejen mnohé své iluze ale i část světa svých hodnot, ve kterém možná Svěrák měl své zásadní postavení.