Michel Gondry: Věčný svit neposkvrněné mysli

Kategorie

Filmové recenze a kritiky

22. Květen 2008

Věčný svit neposkvrněné mysli se může jako výtvor, jež nemá přílišné umělecké ambice, pro leckterého nenáročného televizního fanouška, jež nehledá zamyšlení, ale chce jen zabít nudu a čas, jevit jako výjimečně zdařilé dílo, protože přišel s celkem neotřelým a především do detailů propracovaným filmovým příběhem, tak, že z kina odchází zcela uspokojen i pobaven.

Avšak je-li divák náročnější, může se již v druhé polovině filmu začít trošku nudit, protože příběh se již dále nerozvíjí a další děj je více založen na počítačových efektech a náznacích groteskního humoru, a tak v jeho celkovém dojmu pak převládá zklamání, že režisér a především scénárista nedokázali z tohoto tématu vytěžit mnohem více. Ale to by pak byl film pro zcela jinou diváckou kategorii, která však do kina nechodí tak masově, jako v případě první televizní kategorie, byť měl film přinejmenším ambice získat nějaké to festivalové ocenění a autor scénáře, Charlie Kaufman, svůj film osobně uvedl i na festivalu v Karlových Varech.

V první polovině filmu, je divák poněkud zmaten, občasnou scénou, která nezapadá do dějové linie, ale napovídá o dalším vývoji. Ale tyto obrázky z budoucnosti oproti očekávání neberou filmu napětí, a právě naopak ho ještě zvyšují, protože s postupujícím příběhem mění svůj význam a divák je tak nucen stále přehodnocovat své dosavadní úsudky. Střídání časů navíc filmu dodává jistou surrealičnost a v diváku navozuje pocity déjà vu, ve kterém nedokáže rozlišit mezi sněním a realitou, a často tak bývá zpětně zmaten. Ale příběh není bohužel založen na hraní si s pocity mezi snem a beze spánku, ale je založen na zápletce, kdy si hlavní hrdinka Clementine, nechá vymazat paměť, aby zapomněla na Joele Barishe, kterého sice miluje, ale ona nudí ji a rozčiluje pro svou relativní vyrovnanost. Joel Barish se rozhodne pro stejný zákrok, který však namísto zkušeného doktora Howarda Mierzwiaka provádí jen jeho asistent, který si to navíc přímo nad spícím Joelem rozdá s doktorovou sekretářkou Mary. Joel si v průběhu vymazávání svůj původní úmysl rozmyslí, ví, že Clementine stále miluje a chce o ni nadále bojovat s druhým asistentem dr. Mierzwiaka, který využil svých znalostí zážitků Clementine, dosadil se na místo Joela a dokonce ji dal k Valentýnu i původně Joelův dárek. V této části, se tedy příběh odehrává v rovině mazaných Joelových vzpomínek na Clementine, které si snaží někam uschovat, aby je počítač nenašel. Druhá rovina je realita v Joelově bytě, kam dorazí i dr. Mierzwiak, aby Joela vrátil na správnou mazací cestu, ale přítomná Mary mu vyzná svou lásku, při společném polibku jej přistihne manželka a Mierzwiak Mary následně prozradí, že i ona prošla mazacím strojem, právě aby se lásky k němu zbavila. Třetí rovina je vztah Clementine a asistenta Patrika, ve kterém a lá déjà vu na další způsob znovu prožívají smazaný milostný příběh s Joelem.

Joelovi se nakonec podaří do starých vzpomínek zasadit nutkání, aby jel znovu na pláž, kde se s Clementine seznámil. V časové smyčce se tak příběh vrací na začátek filmu, divák teprve nyní konečně pochopí náznaky, jež byly obsaženy v předchozím ději, ale zhrzená Mary, odešle všem bývalým pacientům kazety s nahrávkami vyšetření, jímž prošli před aktem mazání. Joel si vyslechne, proč si jej Clementine chtěla smazat ze svých vzpomínek, a později i opačně tak, ale kruh není narušen a Joel i Clementine se rozhodnou, to spolu ještě jednou, potřetí, zkusit.

Ale krom dobrého, byť ne do konce dotaženého příběhu, kvalita filmu stojí i na dobrých hereckých výkonech Jima Carreyho (Joel Barish), jež se dokázal vystříhat zbytečných grimas, Kate Winsletové (Clementine) a Toma Wilkinsona (dr. Howarda Mierzwiaka), jež jsou však poněkud oslabeny „výkony“ Kirsten Dunstové v roli hloupoučké ale zamilované sekretářky Mary.