V noci jsem snil, že jsem motýlem

 

Bylo 7. listopadu 2000, takovej normální lehce uslzenej měsíc. Měl jsem číst svý básně, ne že by to bylo poprvý, jen jsem měl takovej pocit něčeho velkýho, co v mým životě zlomí prokletí černě perleťový hvězdy a já už budu jenom šťastnej, ale dopadlo tak, že na mne civělo padesát neznámejch tváří, kterejm jsem neměl, co říct, ani mlčet a dívat do očí. Vyšel jsem ven, napil se kyselýho deště a řekl si, už nikdy!

Ne nejsem vášnivej čtenář a znalec Hrabalovejch osudů, ale přesto v něm pokaždý cítím něco, co mi říká, že v tom všem nelítám sám. Hrabal nebyl krásnej ani proutník, byl zbabělec, bál se lidí i sám sebe, koketoval od mládí se sebevraždou, první knihu mu vydali v padesáti letech a vzápětí jej zase zakázali, smáli se jeho „prasárnám“ v próze, ale nikdy, až do osudného 3. února 1997, to nevzdal. Dál si psal svý básničky na psacím stroji bez čárek a háčků, do šuplíku si schovával to nejlepší, co kdy v českých luzích a hájích bylo sepsáno, celej život bojoval se svým outsajdrovstvím, kdy ve škole propadal ze šesti předmětů, vystudoval právnickou fakultu, propadl ve všech testech v kurzu výpravčího, zkazil všechny úřední listiny, protože tyhle věci přece nejsou důležitý…! A čím víc se lidí bál, tím víc se mezi lidi dostával, nechal se ostříhat do hola, aby si je vzápětí nabarvil na zeleno, protože ten jeho životní strach jej nutil dělat věci, který bouřily, psát o veřejnejch záchodních, že z toho lidi buď slzeli nebo šíleli, ta naivita, která se vzápětí obrátí v pornografii, dělová koule, která v polovině šedesátých let vlítla do světový literatury, že kritici nezmohli na víc než říct, kurva, to je tak krásný, že toho Hrabala asi zabiju.

Ne, nemám rád lidi, co se bojí podívat životu do útrob, prohrábnout se ve zvratkách včerejší snídaně, jestli tam nezůstalo něco krásnýho a Hrabal nebyl Bůh, ale byl a navždy zůstal člověkem, kterýho mám rád a kterýho si vážím. Co to změní, jestli by mu popozítří bylo devadesát, jednadvacet nebo by byl starší Metuzaléma? Lidi se roděj a umíraj, jeden básník dozpíval svou píseň a my si dál můžem říkat, že život je krásnej, lidi jsou krásný, na ulici jsou krásný holky a kdo je Hrabal proti dlouhejm nohám a tajemnejm křivkám? Vyměním království za koně, všechnu moudrost světa za jednu noc lásky a všechny žhavý těla za kus chleba, jsem jenom dvounohý zvíře a zvířetem zůstanu a život je nesmrtelná děvka, která nás všechny přežije, kterou mám rád, kterou miluju a jednou ji zabiju!

Nebo snad ještě chceš něco vědět?

A Šejkspír byl dobrej básník?

A Hrabal byl velkej člověk?

A ty ještě nespíš?

Tak ještě jednou:

A proč zrovna Hrabal?

Goethe byl do čtyřiceti panic, ale v dějinách zůstal zapsanej jako nesmrtelnej bejk, za kterým pálila i mlaďoulinká babička Egona Kische. A kdy a kde se stal bejkem Hrabal? Stejně jako Hrma na kanapi přednosty?

Když na něj na Kladně spadl jeřáb, který mu jen tak jak smyčec o napnutou strunu brnkl o lebku, až zapraštěla, ale večer přišel strýc Pepin s lahví rumu a v noci milá a byly vedra a musel se chodit koupat a chladit si tu prasklinu mokrým ručníkem a nechtěl invalidní důchod, šel zpátky do hutí, kde se sešla elita, která nebyla režimu padesátejch let po chuti.

A Vilda Čermák, Vladimír Boudník, Hrabal, ti nevstali z mrtvejch?

A ten svět je opravdu tak krásnej?

A Hrabal, kdy se stal bejkem?

A proč tedy Hrabal?

A Uroboros se zakousl do svýho ocasu, a mně se dostal Hrabal poprvý do ruky, když mi bylo osm, jel jsem vlakem a máma mi dala číst knížku, ve který si malý chlapeček na záchodě prohlížel svý pohlaví, když najednou znejistěl, jako by nebyl sám, a on se na něj v okně rozezleně díval správce pivovaru. Dál jsem to už tehdy nečetl. Podruhý, když mi bylo šestnáct, se mě někdo zeptal, co čtu a já se snažil vysvětlit, že je to o dvou kamarádech, kteří bydleli ve stejným bytě, ale jednou se pohádali, zazdili průchozí dveře, v noci jim to začalo bejt líto a tak si oba přesunuli postele k těm zazděnejm dveřím, který je od sebe dělily, a celou noc poslouchali dech toho druhýho. Exupéry rozlišoval lidi podle hroznýše a klobouku, aby věděl jestli si s nima může povídat o hvězdách, hroznýši a pralese nebo bejt rozumnej a společenskej člověk s mnoha přáteli. Já nemám odvahu říkat, jak bych si přál v noci poslouchat dech svýho nejlepšího přítele, protože se ještě bojím, abych se v cizích očích zase nestal homosexuál a proto o Hrabalovi nikdy nemluvím. Nebo snad jo?