V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ti z čtenářů, kteří knihu klasika argentinské literatury Jorgeho Luise Borgese, Obecné dějiny hanebnosti, otevřeli pod neurčitým dojmem zakázaného ovoce, zůstanou zcela jistě zklamáni, protože autorův přístup je přesně opačných ambicí než zahrát svitu na lechtivé struny skryté či potlačované chlípnosti čtenářské veřejnosti. Ale naopak Borgesovu suchopárnost s níž se v esejistickém stylu snaží na pravou míru uvést skutečný průběh událostí, jež daly v lidovém podání zazářit historickým a morálním antihrdinům, lze pro svou střízlivost a opatrnost, která se vyvaruje i náznaku mylné interpretace, označit za koketérii s nudnou literaturou faktu.

Borgesův tvůrčí postup striktně dodržuje pravidla esejistického žánru napříč tomu, že řada dotčených témat volá po parafrázi a vlastním tvůrčím zpracování. Ba, nelze se zbavit dojmu, že více než pro ostatní čtenáře, Borges Obecné dějiny hanebnosti napsal spíše pro vlastní pobavení tak, že mnoho ironických narážek, ale i dvojsmyslných point, zůstane nerozpoznáno a nedoceněno.

Borges samotný pak v kontextu evropské literatury nedošel zdaleka tak velkého uznání, jaké by si jeho kvality zasluhovaly. Co do čtenářské proslulosti jej například dalece převyšuje i jeho někdejší duchovní žák Paolo Coelho, jehož zdaleka nejznámější novela Alchymista vychází, co do inspirace, právě z Obecných dějin hanebnosti - - konkrétně z povídky Příběh dvou mužů, kteří měli sen inspirované příběhy Tisíce a jedné noci.